PŘEDCHOZÍ      SEZNAM     DALŠÍ


 

Jindřich Svoboda
Zájmové skupiny v USA

 

Úvod

Ve Washingtonu, hlavním městě USA, má vedle ústavních orgánů své zastoupení více než 7000 nejrůznějších organizací, které chtějí spoluurčovat politické směřování země(In:Wilson, 1995:115). Uvedený počet těchto terminologicky správně označovaných “zájmových skupin” či prostě “lobby” je jistě úctyhodný. Proč zrovna v USA najdeme tolik institucionalizovaných projevů zájmů? Tento fakt má jistě mnoho důvodů. V prvé řadě Spojené státy jsou velkou zemí se značným počtem obyvatel, kteří jsou potomky přistěhovalců množství ras a kultur. Funguje zde např. minimálně 85 církví, přičemž každá z nich má nejméně 50000 členů. V důsledku nalézáme v USA obrovskou rozmanitost názorů a zájmů.

Jako druhý důvod uvedeného rozmachu lobbistických skupin v USA vidím určitou slabost politických stran. Například v Chicagu, kde je silná Demokratická strana působí zájmové frakce jen v omezené míře a do jisté míry jsou pod vlivem demokratů a naopak v některých jiných městech (Boston, Los Angeles), kde jsou strany slabé funguje mnohem více zájmových skupin s výraznějším vlivem na veřejnou politiku. (In: Wilson, 1995:115).

V neposlední řadě je jistě důvodem samotná lidská přirozenost. Nejlépe to dokresluje citát Jamese Madisona: “Trvalé zdroje frakcí jsou tudíž přítomny v samé podstatě člověka, všude, jak zjišťujeme, se projevují v činnostech různé intenzity podle toho, jaké okolnosti v občanské společnosti existují.” (In: Wilson, 1995:368). Madison sám však pohlížel na zájmové skupiny či “frakce” spíše negativně, protože v nich viděl přílišný prostor pro reprezentaci a prosazování dílčích sobeckých zájmů. Na druhou stranu, ale pokládal za nepřípustné potlačování svobody za účelem omezení oněch sobeckých postojů.

 

Zakotvení zájmových skupin v americkém právu

Dle výkladu americké ústavy je činnost zájmových skupin formou politické projevu, chráněného prvním dodatkem k ústavě z roku 1791.1) Další právní normou v uvedené oblasti byl zákon z roku 1946 o federální regulaci lobbistické činnosti, podle kterého “se osoby nebo skupiny, snažící se ovlivňovat zákonodárnou činnost, musí registrovat u tajemníka senátu a u tajemníka Sněmovny reprezentantů a každé čtvrtletí předkládat účetní zprávu (In: Wilson, 1995:129). Činnost zájmových skupin dle tohoto zákona je však regulována pouze ve federální oblasti. Další snahy o právní regulaci reprezentace zájmů se pohybovaly hlavně v oblasti snahy o zveřejňování jmen přispěvovatelů na účty lobistů. Díky pochopitelnému odporu všech potencionálně dotčených organizací však takový zákon Kongresem neprošel.

V současné době nejvyšší měrou omezují činnost zájmových skupin daňové zákony. Neziskové organizace v USA neplatí daně až na jednu výjimku. Pokud totiž organizace zaměřuje podstatnou část své činnosti na ovlivňování zákonodárného procesu, pak je daně povinna odvádět. Někteří lobisté proto zakládají další organizace, které sami neprovádí lobování, ale specializují se pouze na výběr finančních příspěvků - nemusí tudíž platit daně.

 

Vznik a historie zájmových skupin v USA

Už Alexis de Tocoqueville, když na počátku 19.století navštívil Spojené státy, konstatoval, že “Američané všech věků, všech stavů a všech povah neustále zakládají spolky” (In: Janda, Berry, Glodman, Huff, 1998:196).

---------------------------------------------------------------

  1. “Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství, nebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání některého náboženství, právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, právo lidu pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd.”.

 

 

V Dějinách USA můžeme z hlediska historie vývoje zájmových skupin nalézt několik zlomových období.

Již v 70.letech 18.století vzniklo mnoho skupin které agitovaly za vznik nezávislých Spojených států. Ve 30.a 40.letech minulého století silně vzrostl počet náboženských organizací a objevilo se hnutí proti otroctví. V 60.letech se konstituovaly četné odborové svazy sdružující řemeslníky a farmáři založili jedno z prvních sdružení the Grange. V 80. a 90.letech vznikaly sdružení podnikatelů.

V masovém měřítku začaly vznikat organizace v prvních desetiletích dvacátého století. Své kořeny zde mají sdružení celofederálního významu, jejichž vliv se silně odrazil v další americké politice. Jsou to: Chamber of Commerce, National Association of Manufacturers, American Medical Association, National Association for the Advancement of Colored People (NAAACP), Urban League, American Farm Bureau, Farmes Union, National Catholic Welfare Conference, American Jewish Committee a Anti-Defamation League. V šedesátých letech dvacátého století pak došlo velkému rozmachu organizací ochránců životního prostředí, ochrany spotřebilů a organizace zaměřené na reformu politického systému.

Dobrým ilustrujícím příkladem vzniku zájmových skupin v USA jsou posledně jmenovanéh různé skupiny ochrany veřejného zájmu založené Ralphem Naderm. Naderově osobě se dostalo široké publicity v polovině šedesátých let. V té době vystupoval jako svědek před Kongresem na podporu zákona o bezpečném provozu motorových vozidel. Firma General Motors se ho snažila učinit nevěrohodným a tak nevybíravým způsobem pátrala v jeho minulosti. Nader svůj spor s GM vyhrál, začal vydělávat na svých knihách a konal mnohé přednášky po celých státech. Vydělané peníze vložil do řady zájmových organizací, které se věnovaly otázkám ochrany spotřebitele. Vytvořil také skupinu Public Citizen, která osobními dopisy získávala peníze od tisíců drobných přispěvovatelů.

 

Zajímavou ilustrací je tabulka, která dokládá kdy byly založeny organizace, které mají své úřadovny ve Washingtonu:

 

ORGANIZACE

procento založených

 

po r.1960

po r.1970

akciové společnosti

14

6

odbory

21

14

profesní organizace

30

14

obchod

38

23

občanská práva

56

46

ženy,penzisté,těl. postižení

56

43

veřejného zájmu

76

57

sociální péče

79

51

 

(In:Wilson, 1995:117)

 

Motiv Američanů ke členství v zájmových skupinách

Už v úvodu jsem citoval údiv Alexise de Tocoquiville nad množstvím existujících spolků v USA. Jedna z důležitých otázek je ta, která sleduje motivaci občanů k tak bohaté “spolkařské” činnosti. Wilson charakterizuje několik základních motivů.

Prvním je motiv solidarity. Vychází s pocitu radosti a uspokojení, který lidé vnímají při setkávání a práci v malých skupinách. Je důležité však zdůraznit důležitost osobního styku. Proto je existence i celofederálních organizací založena na činnosti množství relativně autonomních místních skupin. Jejich úkolem je získávat členy a vybírat od nich příspěvky, přičemž aparát na federální či státní úrovni pak používá získaných peněz k prosazování politických cílů. Typickým příkladem takto koncipovaných organizací jsou: League of Women Voters, Parent-Teachers Association, NAACP, Rotary Club aj. (In:Wilson, 1995:118).

Druhým, jistě neméně důležitým motivem, jsou materiální zisky plynoucí ze členství. Wilson uvádí jako příklad organizace farmářů, které nabízí nejrůznější výhody pro své členy. Například Illinois Farm Bureau umožňuje exkluzivně svým členům nákup věcí potřebných pro zemědělskou výrobu za nižší ceny než jsou obvyklé. Dále také produkci své členské základny uvádí prostřednictvím družstev na trh. Tato organizace tak do svých řad přilákala takřka všechny farmáře ze státu Illinois. Další ukázkou je americká organizace důchodců - American Association of Retired Person, která získala 30 miliónů členů. Svým členům nabízí široké spektrum výhod a služeb - levné životní pojištění, slevy na léky, zásilkový obchod, skupinové zájezdy, daňové poradenství a mnoho jiného. Mohlo by se zdát, že se tedy jedná spíše o sektor služeb než o zájmovou organizaci. Tato asociace však především lobuje za své členy státních orgánů a má tomu úctyhodných 260 miliónů dolarů ročně.(In:Wilson, 1995:119)

Třetím stejně důležitým motivem je motiv účelu existence zájmové skupiny. Mnoho občanů USA vstupuje do různých spolků hlavně s ohledem na jejich proklamovaný cíl. Wilson hovoří v tomto případě o zvláštním typu zájmových skupin, které přináší užitek svou činností především množství nečlenů - o tzv. “skupinách veřejného zájmu” (In: Wilson, 1995:119).

 

Výbory pro politickou činnost (PAC)

V roce 1973 byl přijat nový zákon o reformě volebních kampaní, který výrazným způsobem omezil finanční částky, jež zájmové organizace mohou poskytovat kandidátovy na volenou funkci federace. Dále dle tohoto zákona začaly vznikat speciálně zaměřené zájmové organizace - výbory pro politickou činnost, jejich ž hlavní náplní je naopak na politické volební kampaně přispívat. V roce 1988 už těchto výborů bylo kolem 4000 a poskytly kandidátům do Kongresu více než 140 miliónů dolarů (In: Wilson, 1995:125). Zakládat PAC může jakákoliv organizace (akciová společnost, odborový svaz, podnikatelské sdružení, lobby veřejného zájmu, nebo jiná občanská združení), přičemž více než polovinu PAC financují akciové společnosti, zhruba desetinu odborové svazy (In: Wilson 1995:126).

Na první nezasvěcený pohled by to mohlo vypadat tak, že kandidáti ve volbách jsou tak zcela koupeni jednotlivými PAC a celý Kongres či jiné instituce se logicky podvolují tlakům silných finančních skupin přispěvovatelů. Skutečnost je však poněkud složitější.

V prvé řadě každý PAC může jednotlivému kandidátovi přispět maximálně 5000 dolary. Většina výborů prakticky postupuje tím způsobem, že poskytuje mnoha kandidátům v průměru např. při volbách do Sněmovny reprezentantů několik set dolarů (In: Wilson, 1995:127). Celkově kandidátům ve  volebních výdajích pokryjí PAC kolem 1/3 výdajů (uvádí Wilson, 1995:127).2)

V druhé řadě jak jsem již uvedl výše jednotlivých PAC je velké množství a tak si kandidáti fakticky mohou v případě nepřízně jednoho výboru kompenzovat ztráty příspěvkem u jiného.

Zajímavým typem PAC jsou jejich ideologické varianty, tzn. ty které nejsou spjaty s firmou apod., ale deklarující své ideologické stanovisko většinou konzervativní nebo liberální. V této souvislosti je zajímavý nepoměr mezi počtem liberálních PAC a konzervativních PAC (2:3) (In: Wilson, 1995:126). Tyto skupiny však nesou zdaleka tak efektivní jako jejich neideologičtí souputníci. I když celkově získaly více finančních prostředků, tak jich vydaly na volební kampaně méně než PAC spjaté s podnikateli či odbory. Hlavním důvodem je nutnost ideologických PAC získávat finance náročnými kampaněmi, kdežto ostatní výbory dostávají peníze přímo (automaticky) od podnikatelů či svých členů (odbory).

Závěrem je však nutno konstatovat, že výbory pro politickou činnost jsou významnými finančními zdroji volebních kampaní, což dokládá i následující tabulka, která současně přináší přehled deseti nejvýznamnějších PAC.

2) Janda, Berry, Goldman a Huff (1998:205) uvádí, že “téměř polovina členů Sněmovny reprezentantů dostává 50 či více procent příspěvků na kampaň od výborů pro politickou činnost.

 

PAC

celkový příspěvek v dolarech

1.Realtors

3 045 769

2.Independent Voter Education Commitee

2 865 224

3.American Medical Association

2 315 646

4.NationalEducation Association

2 104 689

5.retired Federal Employees

1 974 850

6.United Auto Workers

1 953 099

7.Trial Lawyers Association

1 919 558

8.Letter Carrier Union

1 732 482

9.State and Local Employees

1 658 386

10.Machinsts Union

1 492 780

 

(In: Wilson, 1995:126)

 

Taktiky lobování

Následující pasáž jsem převzal z publikace Výzva demokracie (In: Janda, Berry, Goldman a Huff, 1998:206), kde autoři lobbovacím taktikám věnovali zvláštní kapitolu v pasáži o zájmových skupinách.

V zásadě rozeznávají tři základní taktiky: přímé lobování.

lobování od kořenů.

informační kampaně.

Přímé lobování

tato taktika je založena na přímém a v zásadě trvalém kontaktu lobisty s činiteli státu. Lobista přináší k problému další a další informace, které mají působit v zájmu jeho skupiny. V zásadě tuto činnost vykonávají členové center zájmových skupin na nejrůznějších mocenských úrovních.

Lobování od kořenů

Zde je aktivita přenesena na řadové členy skupiny. Koná se běžně formou dopisních kampaní a protestů v koordinaci s lobováním v centru. Krajním příkladem jsou i nejrůznější demonstrace, protestní pochody apod.

Informační kampaně

jsou založeny na snaze zájmových skupin přesvědčit širokou veřejnost o správnosti svých cílů a užitečnosti své činnosti. Patří sem předplácení různých inzerátů, financování výzkumů na podporu argumentů, ale i třeba zveřejňování statistik hlasování v Kongresu.

 

Specifická technika zájmových skupin v USA - dopisní kampaně

Jednou z nejfrekventovanějších technik v práci skupin organizovaných zájmů ve Spojených státech je pečlivé užívání dopisů., které jednak mobilizují přívržence a také získávají finační příspěvky. Jak uvádí Wilson “dopisy se sestavují doslova na míru, aby např. zapůsobily na občany státu Oregon, kteří patří k vyšším příjmovým skupinám, jsou členy Sierra Clubu, žijí poblíž řeky Columbia a vlastní motorové vozidlo s pohonem na čtyři kola, v důsledku čehož mohou mít zájem na zachování divoké přírody v nejbližším okolí” (In: Wilson, 1995:122).

Příkladem kvalitní dopisní kampaně je práce organizace Common Cause, jejíž zakladatel John Gadaner se od roku 1970 obracel na adresáty s výzvou, aby se stali členy nové organizace a poslali finanční příspěvek. Získal takto dvěstětisíc členů platících poplatek 15 dolarů ročně za “pouhé potěšení z členství” (In: Wilson, 1995:122).

Pro dokreslení dodávám malý návod na úspěšnou dopisní kampaň.

 

(In:Wilson, 1995:122)

 

Závěr

Zájmové organizace jsou nositeli v politickém systému Spojených států amerických důležité, ne-li jedné z nejdůležitějších rolí. V uspořádání, kde strany mají slabou místní strukturu, úspěšně stranickou funkci v místech nahrazují. Hrozí jistě nebezpečí, že zvláště bohaté vrstvy společnosti prostřednictvím těchto skupin mohou dominovat politickému rozhodování, ale jejich velký počet a velká názorová pluralita toto nebezpečí v současnosti dle mého názoru eliminuje.

Má práce vzhledem k obsáhlosti problematiky není vyčerpávající. Snažil jsem se deskriptivně postihnout jen některé momenty na základě dostupné literatury.

 

Literatura:

Janda, K., Berry, J., Goldman, J., Huff, E.: Výzva demokracie - systém vlády v USA. Praha, 1998.

Wilson, J.: Jak se vládne v USA. Praha, 1995.