PŘEDCHOZÍ      SEZNAM     DALŠÍ


 

Jindřich Svoboda
Politický systém Ruské federace - parlament

 

I.Úvod

Rusko prošlo v posledních deseti letech velkým množstvím změn. Ze státu s totalitním politickým systémem se postupně konstituoval systém dle modelů tradičních demokracií. Popsat sérii proměn celého politického systému bylo v rámci rozsahu mé práce nemožné. Proto jsem se rozhodl pro deskripci jednoho jeho vybraného elementu - Státní dumy. V rámci uvedeného tématu se chci pokusit odpovědět na několik otázek.

Můžeme v Rusku hovořit o parlamentní tradici?

Jaké jsou aktuální politické a ústavně-právní podmínky existence Ruské dumy?

Jsou v blízké budoucnosti možné změny v ústavním zakotvení dumy?

Hledejme bez průtahů odpověď na první otázku, jež nám umožní lépe pochopit současnost dolní komory zastupitelského sboru Ruska.

 

II.Z dějin parlamentarismu v Rusku

Za přelomový rok pro ruský parlament můžeme považovat rok 1905, kdy car po několika příslibech učiněných pod nátlakem revoluční situace nakonec svolil ke zřízení Dumy. Před tímto datem hrály politické strany zanedbatelnou roli. Existovaly buď ilegálně nebo v zahraničí, měly nepočetnou členskou základnu a nepatrný vliv. Oficiálním vznikem Dumy se situace radikálně změnila - politické strany dosáhly legální existence.

Pokud bychom chtěli tehdejší politická uskupení promítnout v pravolevém spektru, dostalo by se nám asi následujícího pohledu.

Pravice byla obsazena Všeruským národním svazem - nacionalisté bránící zájmy podnikatelů a statkářů. Okťabristé nalevo od Všeruského národního svazu, ale napravo od politického středu, hájili progresivní reformy a sami se definovali jako strana hájící carský dekret z 30. 10. 1905 (dekret o zřízení Dumy). Jako poslední na pravici můžeme uvést Kadety (konstituční demokraté) obhajující pozvolnou a nenásilnou demokratizaci země.

Z levice byli nejblíže středu Trudovci, které můžeme označit jako méně levicovou (snad lépe pravicovější) odnož Eserů. Nejsilnější politickou stranou v Rusku byly po roce 1905 tzv. socialisté - revolucionáři Eseři. Krajně levicovou pozici na pravolevé škále obsadily dvě marxistické frakce bolševická a menševická.

Už od svého vzniku se stranicko-politický systém vyznačoval poměrně velkou polarizací. Ve společnosti sílily krajně pravicové i krajně levicové tendence. Radikální pravice vytvářela ozbrojené bojůvky, které byly charakteristické zejména svým vypjatým nacionalismem a antisemitismem. Jako příklady těchto skupin můžeme uvést Svaz archanděla Michala nebo Svaz ruského lidu známé aktivní účastí v mnoha pogromech. Protipólem uvedených seskupení na extrémní levici byli bolševici.

Volby do Dumy nemůžeme označit v dnešním slova smyslu jako demokratické. V letech 1905-17 se volilo celkem pětkrát a pouze u posledních (volby do Ústavodárného shromáždění v roce 1917) se dá hovořit o naplnění rovného a přímého hlasovacího práva.

Pro dokreslení uvádím přehled s charakteristikou jednotlivých Dum 1906-17.

Dumy Největší strany Charakteristika
1.Duma 10.5.-21.7.1906-“duma národní naděje” 1.kadeti 35%
2.trudovci 21%
Duma byla neposlušná, časté přestupy, vyslovila nedůvěru poslanců vládě, rozehnána
2.Duma 5.3.-15.6.1907-“duma národního hněvu” 1.trudovci 20%
2.kadeti 19%
Radikálnější než první, rezoluce o nezákonných činech policie, rozpuštěna.
3.Duma 14.11.1907-22.6.1912-“duma panská 1.okťabristé 35%
2.extrémní prav. 22%
Poradní hlas, bouřlivá jednání.
4.Duma 28.12.1912-19.10.1917 1.nacional. 27%
2.okťabristé 22%

Car ji ignoroval, jednala málo.

Ústavodárné shromáždění 19.1.1918 1.eseři 52%
2.bolševici 24%
Na prvním zasedání rozehnáno bolš.

(In:Švankmajer, Veber, Sládek, Moulis, 1995:287)

K obecné charakteristice tohoto období je třeba uvést, že se ruská společnost vůbec poprvé setkala s určitým typem parlamentu. V prvním období, jak vyplývá z uvedeného přehledu, car jen “experimentoval” s novou dumou a když zjistil, že se poněkud vymyká jeho dosud absolutní moci, degradoval ji jen na jakýsi poradní orgán. Jak si doložíme později podobné tendence jsou znatelné i v současném politickém systému Ruska.

Rozehnáním právě zvoleného Ústavodárného shromáždění v závěru roku 1917 skončily v Rusku na dlouhou dobu jakékoliv úvahy o zřízení funkčního parlamentního systému.

Nastala dlouhá éra komunistického režimu. Ten experimentoval se systémem tzv. “sovětů”, které měly nahradit parlamentní systém. V žádném ohledu se nedalo hovořit o parlamentarismu v intencích vžitých pro západní demokracie. Proto jsem se ve své práci vývojem parlamentních orgánů Sovětského svazu z výjimkou Kongresu lidových poslanců (v češtině často používán překlad “Sjezd lidových poslanců”) nezabýval.

 

III.Kořeny současného parlamentního systému

V říjnu 1988 byl Nejvyšším sovětem SSSR přijat zákon o volbách do Kongresu lidových poslanců. Z hlediska vývoje Ruského parlamentarismu se jedná o přelomový krok, který po dlouhém přerušení umožnil konstituování nového ústavně-politického systému Ruska.

Zcela nová byla zejména ta skutečnost, která předpokládala, že o parlamentní křeslo se bude ucházet více kandidátů a registrace a předvolební kampaň je zcela svobodná. Volební zákon směšoval prvky přímé a nepřímé volby poslanců, protože kromě volených zástupců se členy Kongresu lidových poslanců staly i osoby nominované nejrůznějšími společenskými organizacemi jako např. uměleckými svazy, odbory, KSSS, akademií věd, apod.

První volby se konaly 26.března 1989 (In:Jelcin, 1991:152) a byly nepochybně zásadním zvratem v politickém vývoji Ruska více než cokoliv jiného. Lidé poprvé ve svém životě mohli svobodně vybírat mezi více kandidáty, mohli projevit svou svobodnou vůli. Poprvé se také setkali s předvolební kampaní v televizi, na stránkách novin a časopisů i na mítincích. Největší zkušeností byl však předvolební boj zřejmě pro kandidáty na poslanecká místa. Mnozí z nich později stanuli v čele různých politických uskupení a mají v současnosti nesporný vliv na vývoj a fungování současného Ruského systému. Jedním z nich byl i Boris Jelcin, který kandidoval v Moskevském volebním obvodu proti J.Brakovovi. Jelcin se v té době stal zřejmě symbolem odporu proti stranickému aparátu (rok před volbami byl odstraněn pro neshody s Gorbačovem z ÚV) a z těchto důvodů získal 89,6% hlasů (In:Jelcin, 1991:173) a byl tedy jasnou většinou zvolen. Mezi zvolenými figurovala i jména disidentů jako např. akademik Sacharov. Celý Kongres tvořilo 2250 poslanců a z jejich řad měla být dle nového zákona zvolena dolní komora “nového” Nejvyššího sovětu SSSR. První Sjezd lidových poslanců se uskutečnil 25.května - 6.června 1989. Hned na začátku učinil Gorbačov zásadní rozhodnutí o přímém přenosu jednání poslanců ústředním programem sovětské televize. Jak napsal Boris Jelcin:”deset dnů, kdy téměř celá země bez přestání sledovala průběh vášnivých diskusí na sjezdu, dalo lidem v politickém smyslu nesrovnatelně více, než sedmdesát let ... . Po skončení sjezdu byli v zemi jiní lidé než před jeho zahájením. Jakkoliv negativní je náš názor na výsledky sjezdu lidových poslanců .... ....hlavní věc se přesto podařila. Téměř všechen lid se probudil z hlubokého spánku.” (In:Jelcin, 1991:175-6).

Po skončení sjezdu proběhla událost, která měla významný vliv na vznik pluralitního systému v Rusku. Dne 29. a 30.července 1989 se v moskevském Domě filmařů uskutečnila první schůze meziregionální poslanecké skupiny lidových poslanců (In:Jelcin, 1991:176). Byl to konec byť i jen formální politické jednoty pod záštitou KSSS. Bylo zvoleno předsednictvo skupiny: Afanasjev, Jelcin, Palm, Popov a Sacharov a byly přijaty teze a obecná stanoviska k nejrůznějším otázkám. Mezi nejdůležitější proklamace patří zejména teze o uznání práva na soukromé vlastnictví, požadavek “půda rolníkům”, decentralizace moci, suverenita republik a mnoho dalšího. Poprvé v historii Sovětského svazu se vytvořila opozice, která i když se nesetkala s pochopením vládnoucí elity, nebyla ani rozehnána či jinak mocensky eliminována. Hlavně z těchto uvedených důvodů vidím v situaci kolem voleb a průběhu Sjezdů lidových poslanců významné předznamenání současného stranicko-politického systému Ruska.

 

IV.Vznik Ruské federace

Na počátku devadesátých let se ocitl Sovětský svaz v hluboké ekonomické krizi. V průmyslu převládla recese a příjmy obyvatelstva byly znehodnoceny inflací. Tato tíživá situace se nejvíce odrazila v touze jednotlivých svazových republik po samostatnosti. Stranou nezůstala ani Ruská sovětská federativní socialistická republika. Zde svoje postavení významně posiloval Boris Jelcin. 12.června 1991 suverénně zvítězil prezidentských volbách, když získal 57% odevzdaných hlasů hned v prvním kole (daleko za ním skončil i bývalý premiér SSSR N.Ryžkov a např. také V.Žirinovskij) (In: Durman, 1998:472). Zvolením v přímém lidovém hlasování se Jelcinovi dostalo daleko silnější pozice než např. Gorbačovovi, který i když byl prezidentem celého svazu, byl zvolen “pouze” Kongresem lidových poslanců. V průběhu celého roku 1991 přejímal Jelcin stále větší iniciativu. Dva dekrety ruské vlády z 24. a 27. července pojímaly Rusko už jeko zcela autonomní stát (In: Durman, 1998:477).

Po srpnovém puči 1991 už Jelcin spolu s ruským vedením dominoval celé politické scéně. Sovětský svaz v této době, kdy většina republik vyhlásila suverenitu, už prakticky neexistoval. 6. listopadu převzal Jelcin i vedení ruské vlády. On i politické vedení Ruska viděli v dalším pokračování existence SSSR pouze velkou ekonomickou zátěž pro krizí zmítanou ruskou ekonomiku.

25. prosince 1991 Gorbačov podepsal dekret oznamující ukončení své prezidentské funkce a celý úřad včetně tzv. “atomového kufříku” předal prezidentovi Ruska Jelcinovi. Tentýž den byla nahrazena rudá vlajka nad Kremlem ruskou trikolórou. O půlnoci 31. prosince 1991 oficiálně přestal existovat Sovětský svaz.

 

V.Okolnosti vzniku Ruské ústavy a první volby

V Ruské federaci všechny orgány státní moci a správy po 1.lednu 1992 fungovaly kontinuálně bez velkých změn. Nadále platila i ústava RSFSR z dob existence Sovětského svazu. Byly v ní učiněny jen změny týkající se řešení situace po rozpadu SSSR. Práce na nové ústavě v této době už probíhala, ale komise pro novou ústavu Ruského parlamentu, který byl zvolen již roku 1990, pokračovala v práci jen skutečně pozvolna.

Změna nastala v červenci 1992, kdy se prezident Jelcin dostal do sporu s parlamentem, jenž ho obviňoval z užívání diktátorských metod. Jelcin naopak viděl v parlamentu hlavní brzdu reforem a tedy příčinu horšící se ekonomické situace. Šanci na změnu prezident Jelcin postřehl v možnosti brzkého přijetí nové ústavy, která by více akcentovala jeho snahu o silný prezidentský úřad. Proto převzal sám vedení komise pro vypracování návrhu nové ústavy. Ta ke konci roku 1992 předložila návrh  předpokládající zrušení současných legislativních orgánů (předpokládala tedy nutnost nových parlamentních voleb, ale už ne prezidentských) a  možnost vládnout pomocí prezidentských dekretů. V prosinci 1992 došlo k prvnímu vyhrocení sporu. Parlament se kategoricky postavil proti zmiňovanému návrhu a žádal demisi premiéra Jegora Gajdara, považovaného za radikálního reformátora. Jelcin byl nucen ustoupit a premiérem jmenoval Viktora Černomyrdina, což pozorovatelé hodnotily jako ústupek konzervativnímu bloku.

Jmenováním nového premiéra se však nevyřešil spor o podobu nové ústavy. V dubnu 1993 občané v referendu schválili program prezidenta Jelcina týkající se mimo jiného i rozšíření prezidentských pravomocí. Napětí vzrostlo hlavně po letním zasedání parlamentu, který obvinil vysoká místa z korupce a z nesprávného řešení hospodářských problémů země. Jelcin, zřejmě posílen výsledky dubnového referenda, se odhodlal k rozhodujícímu kroku, dekretem z 21. září 1993 zbavil parlament všech jeho funkcí a vypsal nové volby současně s referendem o nové ústavě (v té době - 21.září - nebyl její návrh ještě zveřejněn). Vedení parlamentu se odmítlo podřídit a vyzvalo k ozbrojenému odporu. Armáda však zůstala na straně prezidenta a po krátkých bojích byl prezidentský dekret prakticky naplněn. Okolnosti kolem zmíněných bojů nejsou předmětem této práce, proto odkazuji na dostupnou literaturu nebo denní tisk z té doby.

Posílen vítězstvím vydal 9. října Jelcin další dekret, kterým zrušil místní sověty a vypsal volby do místních rad. Měsíc před parlamentními volbami byla také zveřejněna nová navrhovaná ústava. Je jistě otázkou jak se občané mohli během krátké doby s ústavou podrobně seznámit a případně ji konzultovat v odborné diskusi, nicméně návrh byl 12. prosince 1993 v referendu přijat. K přijetí bylo dle dekretu třeba účasti alespoň 50% voličů a z nich se musela pro vyslovit nejméně polovina zúčastněných. Paradoxně k přijetí ústavy přispěli i její hlavní odpůrci - komunisté, kteří svým hlasem proti návrhu dopomohli k naplnění podmínky nejméně 50% účasti voličů, protože celková účast v referendu byla poměrně nízká (In:Koudelka, Vlčková, 1996:9).

Podzim roku 1993 byl zásadním obdobím pro formování ruského stranicko-politického systému. Už jsem uvedl, že prezident Jelcin vydal v říjnu 1993 dekret, kterým spolu s referendem o ústavě vyhlašoval volby do nového orgánu zákonodárné moci - Federálního shromáždění. Z rozložení termínů vypsání a konání voleb vyplývá poměrně krátká doba pro přípravu politických subjektů (či dokonce pro jejich vznik). Existoval také prezidentský výnos zakazující kandidaturu stran nebo hnutí, jenž se účastnily říjnového pokusu o převrat na poražené straně (zákaz se týkal i uskupení, která by uvedené strany přijala do svého středu). Tímto výnosem byla z voleb vyloučena např. podle odhadů největší opoziční organizace Fronta národní spásy a také Ruská komunistická dělnická strana, Svaz důstojníků aj. Dalším významným omezením pro šířku politického spektra byla nutnost získání do 6.listopadu 100 000 podpisů pro kandidaturu politického subjektu. Centrální volební komise v důsledku uvedených omezení a dalších administrativních potíží (např. neuznání podpisů zasílaných faxem) nakonec zaregistrovala k volební účasti pouze 13 politických stran a hnutí (In: Koudelka, Vlčková, 1996:23). Pro vznikající stranický systém a s ohledem na velikost Ruska je tento počet skutečně nízký.

Jednou z politický stran majících velké naděje i ambice na volební úspěch byla Ruská volba. Byla vytvořena jako “prezidentská strana”. První stranické shromáždění se konalo pouhých dvanáct dní po likvidaci pokusu o parlamentní vzpouru proti prezidentovi. Její představitelé ve svých projevech zdůrazňovali, že se otvírá nová stránka ruských dějin. Hovořilo se o konečném a zásadním rozchodu s komunistickou minulostí. Nyní se jednalo o nové principy otevřenosti vůči voličům. Hlavním heslem byla “Svoboda, právo a vlastnictví” (In: Murray, 1997:188). Jelcinovým motivem pro podporu Ruské volby byla jistě snaha o existenci oddané dumy, která by bez velkého odporu podporovala jeho ekonomické a společenské koncepty rozvoje Ruska. Do čela strany se dostali členové prezidentského týmu, místopředsedové vlády a ministři. Významné pozice zaujali také bývalí poslanci z “Jelcinovi” Meziregionální parlamentní skupiny ještě z časů Sjezdů lidových poslanců. Lídrem se stal místopředseda vlády Jegor Gajdar, který se plně angažoval pro další snižování státních zásahů do ekonomiky a zemědělství. Už od počátku se objevily ve straně rozkladné procesy. Vznikla tzv. prezidentská skupina (s Gajdarem v čele) na jedné straně a populistická skupina na straně druhé. Přívrženci těsného spojení s prezidentem se snažili redukovat počet populistů v kandidátních listinách na minimum. K úplnému odchodu některých vedoucích představitelů z tábora Ruské volby přispěl i sám Boris Jelcin, když se po počáteční podpoře odmítl ve straně přímo angažovat (odmítl např. přislíbený projev na ustavujícím shromáždění a poslal jen svého šéfa kanceláře se “zdravicí”). Zřejmě se chtěl spíše prezentovat jako vůdce stojící mimo politické strany.

Svou vlastní stranu si založili např. reformátoři Javlinskij, Boldyrev Lukin - blok Jabloko. Vznikla i další poměrně úspěšná Strana ruské jednoty a shody. Nakonec ve volbách reprezentovalo “prezidentský tábor” pět politických stran. Samotná předvolební kampaň byla z hlediska volebních výsledků vedena špatně. Lídři “demokratických” stran se soustředili na televizní projevy a kandidáti mimo Moskvu si stěžovali, že nemají téměř žádný kontakt s centrem o financích nemluvě (In: Murray, 1997:189).

Největší vliv na výsledky voleb měla neutěšená hospodářská situace (téměř třetina obyvatelstva se dostala pod hranici bídy), lidé pozbyly minulé jistoty. Představitelé Komunistické strany ruské federace po celé zemi slibovali návrat ke ztraceným jistotám. Zcela novým fenoménem se však stala Liberálně demokratická strana Vladimíra Žirinovského. V roce 1991 se V.Žirinovskij umístil zcela překvapivě na třetím místě v ruských prezidentských volbách. Jeho minulost anonymního člověka mu před volbami v roce 1993 byla jen ku prospěchu. Mohl jezdit po jednotlivých oblastech a městech jako politik nového tipu bez komunistické minulosti. Žirinovskij se stal výborným řečníkem a diskutérem. Před volbami věnovala televize čtyři pořady jeho pojetí dějin Sovětského svazu jako sexuální politiky. “Převzetí moci bolševiky interpretoval jako revoluční orgasmus, leninismus jako znásilnění, život za Brežněva byl mastrubací a za Gorbačova přerušovanou souloží.” (In: Murray, 1997:190). Jeho projevy byly také silně antisemitistické a nacionalistické. Sliboval omezení západního vlivu a vyhnání židů, kteří jsou viníky současné bídy. Sliboval také levnou vodku a nesmiřitelnost vedoucí k obnovení imperiálního postavení Ruska. Tyto jednoduché přísliby měly u prostého občana zřejmě větší váhu než demokratická hesla bývalých komunistů.

Výsledky voleb byly hlavně pro představitele prezidentských stran překvapivé ne-li přímo šokující:

 

Liberálně demokratická strana Ruska 22,79%

Ruská volba 15,38%

Komunistická strana Ruské federace 12,35%

Ruské ženy 8,10%

Agrární strana 7,90%

Jabloko 7,83%

Strana ruské jednoty a shody 6,76%

Demokratická strana Ruska 5,50%

(In: Koudelka, Vlčková, 1996:24)

 

 VI.Volební systém

Volební systém vytvořil prezident Jelcin v průběhu podzimu 1993 řadou svých dekretů. Proto jsem se rozhodl popsat ho ve zvláštní kapitole, ještě před výkladem Ústavy Ruské federace.

Samotná státní Duma má 450 poslanců, kteří jsou voleni na čtyři roky. Poslancem se může stát každý občan Ruské federace, který dosáhl věku 21 let a má právo volit. Polovina poslanců je volena většinovým volebním systémem v jednomandátových volebních okrscích. Ke zvolení kandidáta stačí prostá většina odevzdaných hlasů. Druhá polovina poslanců je volena systémem poměrného zastoupení. Je vytvořen jeden celofederální volební obvod, v němž mohou kandidovat volební strany a hnutí. K získání mandátu je třeba dosáhnout hranice 5% odevzdaných hlasů. Hlasy stran a hnutí, které nezískaly 5% všech hlasů se nepočítají.

 

VII.Ústavně-právní rámec Ruské federace s důrazem na zakotvení Státní dumy a její vztahy k ostatním institucím.

Jak už jsem napsal výše současná Ústava Ruské federace byla přijata lidovým hlasováním v prosinci roku 1993. Způsob jejího přijetí byl tedy poněkud neobvyklý ba přímo revoluční, protože referendum ústavu uvedlo přímo v platnost (ústava nebyla předem projednána parlamentem a pak předložena občanům ke schválení).

Text ústavy je rozdělen do preambule a dvou částí. První část obsahuje devět hlav a 137 článků. Druhá část se týká tzv. přechodných a závěrečných ustanovení, přičemž obsahuje důležitý údaj, že 12.prosinec 1993 (den konání referenda) je “dnem přijetí Ústavy Ruské federace”.

V první hlavě jsou přiblíženy základní principy ústavního zřízení. Je řešena problematika názvu státu. Ruská federace a Rusko jsou stanoveny jako rovnocenné formulace názvu. Rusko je dále charakterizováno jako demokratický federativní stát s republikánskou formou vlády. Člověk je označen jako nejvyšší hodnota a ochrana jeho práv jako nejdůležitější úkol státu. Jediným nositelem suverenity a jediným zdrojem moci ve státě je “mnohonárodní” lid. Ten výkon své moci uskutečňuje buď přímo nebo prostřednictvím orgánů státní moci a místní samosprávy. Prakticky svou moc lid projevuje přímo v referendu a také ve volbách. Jako federální stát se Rusko skládá z z rovnoprávných subjektů -republik, oblastí měst federálního významu, autonomních oblastí a autonomních okruhů. Republiky mají vlastní ústavy a zákonodárství. Ostatní zmíněné subjekty pak mají pouze vlastní statut a zákonodárství. Zajímavý je pokus o vymezení Ruska jako sociálního státu v sedmém článku, podle nějž má politika státu směřovat k vytvoření podmínek zabezpečujících důstojný život a svobodný rozvoj člověka. Výslovně je zmíněna např. státní podpora manželství, rodiny, zajištění státní penze a systému sociálních služeb apod. Článek devět umožňuje pluralitní vlastnictví půdy a přírodních zdrojů.

Další články podtrhují demokratický charakter Ruského státu. Moc je výslovně rozdělena na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Jmenovitě to jsou tyto orgány státní moci: prezident Ruské federace, Federální shromáždění (Rada federace + Státní duma), vláda Ruské federace a soudy Ruské federace. Pluralita politických proudů je ošetřena třináctým článkem. Podle něj nemůže být žádná ideologie prohlášena za státní a závaznou. Všechna společenská sdružení jsou si rovna před zákonem. Ruská federace je dle dalšího článku konstituována jako světský stát s náboženskými společnostmi od něho naprosto oddělenými. Zároveň jsou si všechny náboženství před zákonem rovna. Jsou zakázána všechna společenská sdružení, která podněcují násilnou změnu ústavního pořádku, narušení celistvosti federace, rozněcování rasové, sociální, národní a náboženské nesnášenlivosti nebo budují své vlastní ozbrojené formace. Všechny zákony nabývají platnost až po své oficiální publikaci. Poněkud sporná může být formulace, že normativní akty týkající se lidských práv se platné až vstoupí ve všeobecnou známost (Co je to všeobecná známost?). Mezinárodní smlouvy mají svou platností přednost před zákonem.

Hlava druhá pojednává o právech a svobodách člověka a je vymezena článkem 17 až 64. Jsou zde vymezena základní lidská práva zcela v kontextu současných mezinárodních úmluv o této problematice. Za zmínku snad stojí zakotvení trestu smrti ve článku dvacet (trochu zvláštní je jeho koexistence s právem na život v témž článku). Tento trest může být soudem udělen jako výjimečný trest za zvláště těžké zločiny proti životu při poskytnutí obžalovanému práva na projednání jeho věci soudem za účasti přísežně přísedících.

Třetí hlava - Federální zřízení ve svém prvním článku vypočítává všechny subjekty Ruské federace. Republik je zmíněno 21, krajů 6, 47 oblastí, dvě města federálního významu - Moskva a Sankt Petěrburg a deset autonomních oblastí a okruhů. V dalších článcích hlavy je řešena územní působnost federace. Státním jazykem je ústavou určen Ruský jazyk přičemž jednotlivé republiky si mohou určit vlastní rovnoprávné státní jazyky. Hlavním městem je stanovena Moskva.

Důležitou částí třetí hlavy je vymezení pravomocí Ruské federace tedy i působnost Státní dumy.

Pouze v pravomoci federace je dle ústavy:

1)přijímat a měnit Ústavu Ruské federace, federální zákony a kontrola jejich dodržování.

2)federální zřízení a území Ruské federace.

3)úprava a ochrana práv a svobod člověka a občana, občanství Ruské federace, úprava ochrana práv národních menšin.

4)stanovení systému federálních orgánů zákonodárné, výkonné, a soudní moci, řádu jejich organizace a činnosti; formování federálních orgánů státní moci.

5)federální státní vlastnictví a jeho úprava.

6)stanovení základů federální politiky a federální programy v oblasti státního, ekonomického, ekologického, sociálního, kulturního a národního rozvoje Ruské federace.

7)Stanovení právních základů jednotného trhu, finanční, devizové, úvěrové, celní úpravu, měnovou emisi, základy cenové politiky; federální ekonomické služby včetně federální banky.

8)federální rozpočet, federální daně a poplatky, federální fondy regionálního rozvoje.

9)federální energetické systémy, jaderná energetika, štěpné materiály, federální doprava, dopravní spoje, informace a spoje, činnosti v kosmu.

10)zahraniční politika a mezinárodní vztahy Ruské federace, mezinárodní smlouvy Ruské federace, otázky války a míru.

11)zahraniční hospodářské vztahy Ruské federace.

12)obrana a bezpečnost, zbrojní výroba, určení řádu prodeje a nákupu zbraní a střeliva, vojenské techniky a jiného vojenského materiálu; výroba jedovatých látek, narkotických prostředků a řád jejich využívání.

13)určení statusu a obrana státní hranice, teritoriálního moře, vzdušného prostoru, zvláštní ekonomické zóny a kontinentálního šelfu Ruské federace.

14)soudnictví; prokuratura; trestní, trestně procesní zákonodárství, jakož i zákonodárství ve věci výkonu trestu, amnestie a milost; občanské, občansko procesní a arbitrážně procesní zákonodárství; právní úprava duševního vlastnictví.

15)federální kolizní právo.

16)meteorologická služba, standardy, metrický systém a počítání času; geodézie a kartografie; pojmenování geografických objektů; oficiální statistická a účetní evidence.

17)státní vyznamenání a čestné tituly Ruské federace.

18)federální státní služba.

 

Rovnoprávně se orgány federace a orgány jednotlivých subjektů Ruska podílejí na:

1)zabezpečení souladu ústav a zákonů republik, statutů, zákonů a jiných normativních právních aktů krajů, oblastí, měst federálního významu, autonomních oblastí, autonomních okruhů s Ústavou Ruské federace a federálními zákony.

2)ochrana práv a svobod člověka a občana; ochrana práv národních menšin; zabezpečení zákonnosti, právního pořádku, veřejné bezpečnosti, režim pohraničních zón.

3)otázky držby, užívání a nakládání s půdou, hlubinami, vodami a jinými přírodními zdroji.

4)vymezení státního vlastnictví.

5)využívání přírody; ochrana životního prostředí a zabezpečení ekologické bezpečnosti, zvláště ochrana přírodního prostředí; ochrana historických a kulturních památek.

6)obecné otázky výchovy, vzdělávání, vědy, kultury, tělovýchovy a sportu.

7)koordinace otázek zdravotnictví, ochrany rodiny, mateřství, otcovství a dětství; sociální ochrana včetně sociálního zabezpečení.

8)zabezpečování boje s katastrofami, živelnými pohromami, epidemiemi a likvidace jejich následků.

9)stanovení obecných principů ukládaní daní a poplatků v Ruské federaci.

10)správní, správně procesní, pracovní, rodinné, bytové, půdní, vodní a lesní zákonodárství; zákonodárství o hlubinách a ochranně životního prostředí.

11)obsazení soudních orgánů a orgánů ochrany práva; advokacie a notářství.

12)ochrana sídelního prostředí a tradičního způsobu života máločetných etnických společenstev.

13)stanovení obecných principů organizace systému orgánů státní moci a místní samosprávy.

14)koordinace mezinárodních a zahraničně politických subjektů Ruské federace, splnění mezinárodních smluv Ruské federace.

 

Všechny ostatní oblasti činnosti státních orgánů jsou dle ústavy svěřeny do působnosti republik. Dále ústava stanovuje, že pravomoci svěřené výlučně federaci se uskutečňují prostřednictvím přijatých federálních zákonů Federálním shromážděním s přímou účinností na celém území Ruska. V případě společných pravomocí ústřední moci a státní moci jednotlivých subjektů se vydávají nejprve federální zákony a v souladu s nimi přijímají republiky a ostatní subjekty vlastní normativní akty. Hlavní slovo má tedy v obou případech federace. Výsadní postavení federálních orgánů je ještě podepřeno článkem 76, kde je stanovena přednost federálního zákonodárství v případě jeho rozpornosti se zákony jednotlivých subjektů. Podle všech uvedených aspektů můžeme výčet pravomocí shrnout do tvrzení, že v případě Ruska se jedná o silně centralizovanou federaci.

Na prvním místě před všemi ostatními orgány státní moci je v platné Ruské ústavě ve čtvrté hlavě upravena funkce prezidenta federace. Zmíněným uspořádáním je jasně zvýrazněna významnost prezidentského úřadu v celém ústavním systému. Z tohoto uspořádání je také zřejmý vliv francouzské ústavy páté republiky.

V článku 80 - 93 je prezident Ruské federace charakterizován jako hlava státu a garant Ústavy Ruské federace, práv a svobod člověka a občana. Podle postupu předepsaného Ústavou přijímá opatření na ochranu suverenity Ruské federace, její nezávislosti a státní celistvosti a také zabezpečuje koordinované fungování a součinnost orgánů státní moci. Třetí odstavec článku ukládá prezidentovi určovat v souladu s platnými zákony základní směry vnitřní a zahraniční politiky státu. Prezident také jako hlava státu reprezentuje Ruskou federaci uvnitř země a v mezinárodních vztazích. Z uvedeného článku už prostřednictvím výčtu základních charakteristik prezidentského úřadu vyplývá zmiňované jeho jedinečné postavení.

Prezident je volen na 4 roky občany Ruské federace na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva tajným hlasováním. Prezidentem může být dle ústavy zvolen občan Ruské federace starší 35 let, který žije na území státu alespoň deset let. Přitom je určeno, že jedna osoba nemůže zastávat funkci prezidenta více než dvakrát za sebou.

Při vstupu do funkce musí prezident slavnostním způsobem složit slib uložený ústavou za přítomnosti Rady federace, poslanců Státní dumy a soudců Ústavního soudu Ruské federace.

Ruský prezident má objektivně velmi rozsáhlé pravomoci. První skupinou jsou exekutivní pravomoci.Se souhlasem Státní dumy jmenuje předsedu Vlády Ruské federace a přijímá její demisi. Má právo kdykoliv předsedat zasedání vlády. Na návrh předsedy vlády jmenuje a odvolává místopředsedy a ministry vlády. Dále také předkládá Státní dumě návrhy na jmenování nebo odvolání kandidátů do funkce předsedy Centrální banky Ruské federace. Radě federace předkládá návrhy na jmenování nebo odvolání soudců Ústavního soudu Ruské federace, Nejvyššího soudu Ruské federace a vyššího arbitrážního soudu Ruské federace. Zároveň prezident konstituje Radu bezpečnosti a stojí v jejím čele. Spoluvytváří a schvaluje vojenskou doktrínu země. Mezi jeho další pravomoci můžeme ještě zmínit: formování své administrativy, jmenování a odvolávání svých zplnomocněných zástupců, jmenování a odvolávání vyšších velitelů ozbrojených sil a po konzultacích s příslušnými výbory Federálního shromáždění jmenuje a odvolává diplomatické zástupce Ruské federace v zahraničí a při mezinárodních organizacích.

Další skupinou jsou pravomoci vůči legislativě, tedy vůči Federálnímu shromáždění. Prezident vyhlašuje volby do Státní dumy a rozpouští Státní dumu. Vyhlašuje také referendum, může předkládat návrhy zákonů a podepisuje i vyhlašuje schválené federální zákony. K jeho povinnostem patří každoroční vypracování a seznámení Federálního shromáždění se zprávou o situaci v zemi a o opatřeních ve vnitřní a zahraniční politice státu. Prezident také řeší vzniklé neshody mezi subjekty federace navzájem nebo mezi subjekty a federální mocí. V případě nedosažení odpovídajícího řešení předá příslušnou věc soudu. Má právo pozastavovat účinnost aktů orgánů státní moci pokud jsou v rozporu s ústavou nebo zákony až do vyřešení problému soudem. Prakticky tedy může téměř libovolně měnit rušit rozhodnutí vlády. Hlavní slovo má též při řízení vnější politiky (sjednává a podepisuje smlouvy, přijímá pověřovací listiny diplomatických zástupců, apod.). Ústavou je pověřen vrchním velením ozbrojených sil a vyhlašováním válečného stavu (musí podat zprávu Radě federace a Státní dumě). Podobně může vyhlásit za okolností stanovených zvláštním zákonem mimořádný stav. Klíčový význam má článek devadesátý. Umožňuje Prezidentovi Ruské federace vydávat výnosy a nařízení, které jsou závazné na celém území federace. Výnosy a nařízení však nesmí být v rozporu s federálními zákony. Funkce se prezident ujímá složením slibu a po uplynutí svého volebního období končí s plněním pravomocí složením slibu nově zvoleného prezidenta. Pokud hlava státu přeruší plnění svých pravomocí předčasně (ústava hovoří o abdikaci, nezpůsobilosti s ohledem na zdravotní stav a o zbavení funkce), pak dočasně přebírá jejich výkon předseda vlády Ruské federace (nesmí ale rozpustit Státní dumu, vyhlásit referendum a předkládat návrhy na změnu ústavy). Nové volby se musí konat do tří měsíců.

Pozastavme se podrobněji u možnosti zbavení funkce Prezidenta Ruské federace. Tato otázka je totiž chronicky zmiňována ponejvíce v dumě už několik let. Jak si ukážeme jedná se o proceduru poměrně složitou, vyžadující si značný konsensus všech složek ruské státní moci. Státní duma může prezidenta obžalovat z velezrady nebo spáchání těžkého trestného činu. Rozhodnutí o obžalobě musí podpořit nejméně dvě třetiny poslanců dumy, přičemž návrh k projednávání obžaloby musí podat alespoň jedna třetina poslanců. Státní duma musí vytvořit speciální komisi k vyšetřování, o její závěry se pak opírá při hlasování. Obvinění musí být potvrzeno i rozhodnutím Nejvyššího soudu o existenci znaků trestného činu v jednání prezidenta a nálezem Ústavního soudu Ruské federace o dodržení stanoveného postupu ve věci žaloby. Jako poslední rozhoduje Rada federace, která musí hlasovat do tří měsíců od podání obžaloby Státní dumou. Pokud se Rada v tomto termínu nerozhodne, je pokládána žaloba za odmítnutou. V případě souhlasu s žalobou, musí pro hlasovat nejméně dvě třetina členů Rady federace.

Prezident Ruské federace je nesporně klíčovým prvkem ruského ústavního a politického systému. Bez naznačení jeho role není možné pochopit ani funkci a konkrétní činnost dumy či jiného ústavního orgánu.

První a dosud jedinou osobou zastávající prezidentský úřad je Boris Jelcin. On sám byl do své funkce dle současné ústavy zvolen v roce 1996. Volební zákon o volbě prezidenta byl přijat Státní dumou 21.dubna 1995 a prezident ho podepsal 17.května 1995 (je nutné si uvědomit, že předchozí prezidentské volby v roce 1991 proběhly ve zcela jiných společenských i ústavněprávních podmínkách) (In: Stupavský, 1996:7). Základní podmínkou konání voleb je více jak poloviční účast voličů. Aktivní volební právo má každý občan od 18 let věku. V prvním kole voleb může být dle zákona zvolen ten kandidát, který získá více než 50% z počtu odevzdaných hlasů. Pro druhé kolo voleb už neplatí nutná účast poloviny voličů. Toto kolo se musí konat do 15 dní po vyhlášení výsledků kola prvního. Z prvního kola postupují dva nejúspěšnější uchazeči o úřad prezidenta.

Podle hlavy šesté uskutečňuje výkonnou moc v Ruské federaci vláda Ruské federace. Vláda je složena z předsedy, místopředsedů a federálních ministrů. Předsedu vlády jmenuje prezident federace se souhlasem Státní dumy. Návrh na předsedu vlády musí prezident předložit poté co byl nově zvolen (do dvou týdnů) nebo po demisi vlády nebo po zamítnutí kandidatury dumou (do týdne). Státní duma je povinna prezidentův návrh na předsedu vlády projednat do jednoho týdne. Pokud je kandidát dumou schválen, další konstituování vlády (struktura jejích orgánů, konkrétní jmenování místopředsedů a federálních ministrů) je již výlučně věcí dohody předsedy vlády a prezidenta. Státní duma může dle svého uvážení vyslovit vládě nedůvěru. K přijetí usnesení o vyslovení nedůvěry vládě je třeba nadpoloviční většiny všech poslanců dolní komory Federálního shromáždění. V takovémto případě má však prezident právo rozhodnutí dumy nerespektovat (může samozřejmě také přijmout demisi vlády a navrhnout dumě nového předsedu). Jestliže duma opakovaně v průběhu tří měsíců vysloví vládě nedůvěru, hrozí ji rozpuštění prezidentským dekretem (podrobněji viz výše). Vláda může také kdykoliv požádat o vyslovení důvěry Státní dumou.

 

Mezi stěžejní činnosti vlády patří zejména:

1)vláda připravuje a předkládá Státní dumě federální rozpočet a zabezpečuje jeho plnění, předkládá Státní dumě zprávu o plnění federálního rozpočtu.

2)vláda zabezpečuje provedení jednotné finanční, kreditní a peněžní politiky Ruské federace.

3)vláda zabezpečuje provedení jednotné státní politiky v oblasti kultury, vědy, vzdělání, zdravotnictví, sociálního zabezpečení a ekologie v Ruské federaci.

4)realizuje správu federálního majetku.

5)uskutečňuje opatření na zajištění obrany vlasti, státní bezpečnosti, realizaci zahraniční politiky Ruské federace.

6)uskutečňuje opatření na zabezpečení zákonnosti, práv a svobod občana, ochrany vlastnictví a veřejného pořádku, boje se zločinností.

 

K plnění uvedených povinností vydává vláda nařízení, která jsou závazná na celém území federace. Pokud vláda vydá nařízení, která jsou v rozporu s prezidentskými rozhodnutími, může prezident tato vládní nařízení zrušit.

Další dvě hlavy pojednávají o soudní moci a místní samosprávě. S mou prací nesouvisí, proto v případě zájmu odkazuji na text platné ústavy.

Hlava devátá - Ústavní opravy a revize - pojednává o možnostech změny ústavy samé. Tato část určuje, že hlavy jedna dva a devět platné ústavy Ruské federace jsou Federálním shromážděním nezměnitelné. Ostatní články mohou být změněny prostřednictvím federálního ústavního zákona.

 

VII.A Federální shromáždění

Zákonodárnou moc ošetřuje hlava pátá. Orgánem zákonodárné moci Ruské federace je Federální shromáždění. Skládá se ze dvou komor. Horní komora Rada federace se skládá ze dvou členů z každého subjektu federace (jeden z orgánu výkonné a druhý z orgánu zákonodárné moci).

Problematiku voleb a složení Státní dumy jsem již osvětlil v jiné části mé práce, proto jen připomínám, že je volena na čtyři roky a má 450 poslaneckých míst.

Poslanec Státní dumy nemůže být zároveň členem Rady federace nebo jiných zastupitelských orgánů subjektů federace. Poslanci pracují na profesionálním základě a nemohou se zabývat výdělečnou činností kromě pedagogické, vědecké či jiné teoretické práci.

Dle ústavy je poslancům dumy a členům federace zaručena imunita pro zadržení, věznění a prohlídce. Zbaveni imunity mohou být jen na návrh generálního prokurátora rozhodnutím příslušné komory.

Federální shromáždění pracuje neustále. Státní duma se schází do třiceti dnů po volbách. První zasedání může svolat prezident. Toto zasedání řídí až do zvolení předsednictva nejstarší poslanec. Zasedání obou komor se konají odděleně a jsou veřejná. Ve zvláštních případech může jednací řád označit konkrétní zasedání jako neveřejné. Předsednictva obou komor řídí svá zasedání dle schválených jednacích řádů.

Jak Rada federace tak i Státní duma zřizují své výbory a komise k předjednávání otázek určených k projednání v plénu.

Radě federace určuje ústava působnost v těchto oblastech:

1)schvalování změn hranic mezi subjekty Ruské federace.

2)schvalování nařízení prezidenta o vyhlášení válečného stavu a mimořádného stavu.

3)rozhodování otázky možnosti užití Ozbrojených sil Ruské federace za hranicemi území Ruské federace.

4)vyhlášení voleb prezidenta Ruské federace.

5)zproštění z funkce prezidenta Ruské federace.

6)jmenování do funkce soudců Ustavního soudu, Nejvyššího soudu a Vyššího arbitrážního soudu Ruské federace.

7)jmenování a odvolání z funkce generálního prokurátora Ruské federace.

8)jmenování a odvolání z funkce náměstka předsedy Účetní komory a poloviny jejích auditorů.

V uvedených věcech přijímá Rada federace usnesení většinou hlasů z celkového počtu svých členů, kromě případů kdy ústava neurčuje jiný způsob přijetí.

 

Do výlučné kompetence Státní dumy patří:

1)duma dává souhlas prezidentovi Ruské federace ke jmenování předsedy vlády Ruské federace.

2)řešení otázky důvěry vládě Ruské federace.

3)jmenování a odvolání předsedy Centrální banky Ruské federace.

4)jmenování a odvolání předsedy Účetní komory a poloviny složení jejích auditorů.

5)jmenování a odvolávání Mluvčího občanských práv.

6)vyhlašování amnestie (stejnou pravomoc má i prezident).

7)podává obžalobu proti prezidentovi Ruské federace na jeho zproštění z funkce.

Svou vůli vyjadřuje Státní duma usnesením, k jeho přijetí je třeba většina z celkového počtu poslanců.

Návrhy zákonů mohou dumě předkládat: prezident Ruské federace, členové Rady federace, poslanci Státní dumy, vláda Ruské federace, zákonodárné orgány subjektů Ruské federace a také Ústavní soud, Vyšší arbitrážní soud a Nejvyšší soud Ruské federace. Jmenované soudy mohou podávat návrhy zákonů jen v oblasti své působnosti. Jen se souhlasem vlády mohou být navrženy zákony o zavedení nebo zrušení daní, osvobození od jejich placení, o vydávání státních půjček, o změně finančních pravidel státu a jiné návrhy, které předpokládají stanovení výdajů z federálního rozpočtu.

Legislativní proces probíhá následovně. Návrh federálních zákonů schvaluje nejprve Státní duma. Federální zákony jsou přijímány usnesením. Pokud zákon duma schválí, pak je do pěti dnů postoupen Radě federace k dalšímu projednání. Zákon je schválen i radou pokud se pro něj vysloví více než polovina z celkového počtu jejích členů nebo pokud se k návrhu do čtrnácti dnů nevyjádří. V případě zamítnutí zákona Radou federace mohou obě komory vytvořit společnou komisi k odstranění nedostatků. Jestliže i nadále duma trvá na svém návrhu beze změny, je zákon považován za přijatý v případě souhlasu více než dvou třetin všech poslanců.

Existují zákony, které je Rada federace povinna projednat. Jsou to zákony: federálního rozpočtu, federálních daní a příjmů, finanční, valutové, kreditní, celní regulace, peněžní emise, ratifikace a vypovězení mezinárodních smluv Ruské federace, statutu a ochrany státních hranic Ruské federace, války a míru.

Po schválení v dumě i Radě Federace dostane do pěti dnů zákon k posouzení prezident. Ten ho do čtrnácti dnů buď podepíše a vyhlásí nebo odmítne. V případě zamítnutí zákona prezidentem ho musí Státní duma i Rada federace znovu projednat. Pro jeho definitivní přijetí v původním znění je třeba nejméně dvou třetin Rady federace i poslanců dumy. Prezident Ruska pak zákon do sedmi dnů podepíše a vyhlásí.

K přijetí Federálních ústavních zákonů jsou nutné tři čtvrtiny všech členů Rady federace a dvě třetiny všech poslanců Státní dumy. Takto schválený ústavní zákon již prezident nemůže odmítnout podepsat a do sedmi dnů ho vyhlásí.

Problematika rozpuštění Státní dumy je řešena v článcích 109, 111 a 117 ústavy. Dle těchto ustanovení může prezident Ruska rozpustit státní dumu v těchto případech:

 

 

 

V případě, že se prezident rozhodne pro rozpuštění Státní dumy, musí být stanoveno datum voleb tak, aby nová duma byla konstituována nejpozději do čtyř měsíců po svém rozpuštění. V době probíhající obžaloby prezidenta, nemůže být duma rozpuštěna vůbec. Nemůže být rozpuštěna také v době vyhlášeného válečného či mimořádného stavu na celém území Ruské federace (pokud je zmíněný stav vyhlášen jen na části území, rozpuštění nic nebrání) a v období šesti měsíců do skončení prezidentského volebního období.

 

VIII.Nová duma

Vlivem kombinovaného volebního zákona došlo po volbách ve Státní dumě k zajímavému rozložení politických sil. I když Liberálně demokratická strana Vladimíra Žirinovského získala zdaleka největší počet hlasů voličů, v dumě jí připadlo o třináct poslaneckých mandátů méně než Ruské volbě (ta získala celkem 76 mandátů). Kandidáti Ruské volby se totiž díky svému postavení známých úředníků a funkcionářů prosadili mnohem výrazněji v jednomandátových obvodech. Komunisté získali spolu s agrárníky celkem sto křesel. Uvádím je společně, protože jejich program i praktická politika v dumě jsou téměř totožné. Silnou skupinou se stalo 65 nezávislých poslanců, kteří vytvořili společný klub Nové regionální politiky. Ostatním stranám připadlo mezi patnácti a třiceti mandáty. Celkem bylo obsazeno 444 mandátů, z nichž pouze 73 byli poslanci rozpuštěného parlamentu nebo bývalého sovětského Sjezdu lidových poslanců (In: Murray, 1997:197). V souvislosti s tímto číslem je zajímavý údaj, že právě tito poslanci (z dřívějších parlamentů) tvořili vedení všech poslaneckých skupin (s výjimkou Liberálně demokratické strany).

Už první den zasedání prokázal, že se nedá hovořit o existenci jakékoliv funkční většiny. Nejprve musela být vyřešena procedurální otázka volba předsedy, ale i tento formální problém řešila duma téměř tři dny. Prvním kandidátem na předsedu dumy se stal Žirinovskij, který když viděl neprůchodnost své kandidatury, po jednom dni odstoupil. Nakonec byl předsedou zvolen komunista Ivan Rybkin i přes pokus obstrukce ze strany Ruské volby. Ke zvolení potřeboval nadpoloviční většinu přítomných poslanců, kterou si zajistil jednak již zmíněným spojenectvím s agrárníky a také momentem, kdy Žirinovskij přikázal svým poslancům, aby ho volili. Vznikl dojem existence jakési tiché koalice komunistů, agrárníků a liberálních demokratů. Pozdější kroky liberálních demokratů však ukázaly jejich velkou nepředvídatelnost, jež vylučovala jakoukoliv možnou dlouhodobější spolupráci.

Předseda vlády Viktor Černomirdin začal pod vlivem dojmů z nového parlamentu postupně upravovat vládní politiku. Jednalo se převážně o ústupky komunistům a nacionalistům směrované ke zmírnění či zpomalení ekonomických reforem. S touto situací se nesmířil místopředseda vlády Jegor Gajdar, jenž v rezignačním dopise napsal:”Nemohu být ve vládě, ani v opozici” (Moscow Times. 18.ledna 1994).

Jiný postoj zaujal prezident Jelcin. Jak popíšeme dále, dle nové ústavy, mohl vládnout prakticky bez omezení jen pomocí dekretů. Těch vydal např. jen v průběhu tří měsíců po rozehnání parlamentu v roce 1993 934 (In: Murray, 1997:199). Mnohé z nich představovali zásadní politické změny (např. o daních,o půdě, privatizaci, apod.). Žádný z nich nekonzultoval později s parlamentem. Charakteristický pro postoj prezidenta je i jeho projev u příležitosti zahájení práce nového parlamentu 11.ledna 1994. Doslova prohlásil: “Rusko se navrací ke svým kořenům a obnovuje svoje tradice” (In: Murray, 1997:200). Jelcin měl možná namysli návrat zejména k období vlády Mikuláše II., který se k vynucené dumě choval nanejvýš opovržlivě. Vztah ke Státní dumě naznačil prezident Jelcin i tím, že svůj projev pronesl jen před horní komorou parlamentu radou federace.

Pro své první zasedání neměla duma zajištěny ani všechny základní materiální podmínky. Jakoby se jednalo o jakousi druhořadou instituci, byla usídlena v budově bývalé radnice, která nesla ještě mnohé známky říjnového útoku (rozbitá neopravená okna, rozstřílený nábytek, apod.). Komunistický klub poslanců neměl např. k dispozici ani jeden funkční telefon a kancelář” (In: Murray, 1997:200).

Uvedená nijak neskrývaná neúcta celé prezidentské administrativy vzedmula u většiny poslanců vlnu odporu. 23. února byla přijata amnestie pro hlavní organizátory říjnové parlamentní vzpoury Ruslana Chasbulatova a Alexandra Ruckého, kteří v té době čekali na soud ve vězení. Zajímavá je v této souvislosti velikost většiny, která hlasovala pro amnestii. Pro bylo 252, proti jen 67 poslanců” (In: Murray, 1997:200). Pro zvedli ruce zejména komunisté a liberální demokraté Vladimíra Žirinovského. Toto spojenectví opět vzbudilo obavy na straně exekutivy. Tiskový mluvčí prezidenta uvedl, že “komunisté a Žirinovskij se plně shodli

ve svých cílech: převzít moc i za cenu destabilizace” (In: Murray, 1997:200). I poslanci věrní prezidentovi ho za jeho přezíravý postoj vůči dumě kritizovali. Tvrdili, že přijetí rozhodnutí o amnestii bylo způsobeno především nekomunikací prezidentské kanceláře s poslaneckými skupinami.

Zformování silného protivládního bloku se však po určité době nepotvrdilo. To mělo několik hlavních příčin. V prvé řadě byla duma silně polarizovaná. V průběhu jara 1994 se v ní konstituovalo 10 poslaneckých skupin. Došlo k rozdělení demokratů. Jegor Gajdar a někdejší ministr financí Boris Fjodorov odešli z klubu Ruské volby a s dalšími poslanci vytvořili vlastní poslaneckou frakci - Liberálně demokratickou unii. Důležité však bylo, že demokraté byli schopni zablokovat všechny pro ně nepřijatelné návrhy. Pro hlasování v dumě totiž platí zásada, že pro přijetí návrhu je třeba nadpoloviční většiny všech poslanců tj. 233. Komunisté, agrárníci a někteří jejich spojenci ze skupiny Nová regionální politika disponovali “pouze” 155 poslanci. Tedy ani v případě souhlasného hlasování s Žirinovského stranou (64 mandátů) nemohla tato nesourodá skupina dosáhnout potřebné většiny (In: Murray, 1997:201). Dalším ne nevýznamným důvodem byla jistě vzpomínka poslanců na násilnou likvidaci minulého “vzpurného” parlamentu. V neposlední řadě poslance usměrňuje při jejich hlasování pravomoc prezidenta ohledně rozpuštění dolní komory. Tyto uvedené faktory vysvětlují do jisté míry situaci, kdy prezident a duma vedle sebe existují v protichůdném postoji, ale už se neopakuje konfrontace z podzimu 1993.

Chování Žirinovského se časem ukázalo spíše výjimkou než standardem nové dumy. Jeho extravagance způsobily, že většina Rusů se ho po čase začala obávat pro jeho nevypočitatelnost - 63% respondentů průzkumu z března 1994 mu nevěřilo (The New York Times, 5.dubna 1994). Šest jeho poslanců dokonce v červnu 1994 opustilo klub Liberálně demokratické strany.

Celkově byla duma mnohem disciplinovanější než předešlý parlament. Bylo to zřejmě způsobeno rodící se stranickou disciplinou, protože většinu mandátů získali právě nové politické strany. Tak jako v jiných parlamentních systémech i zde byly problémy diskutovány nejprve v poslaneckých klubech a pak se jednotně hlasovalo. V minulém parlamentu to bylo poněkud jinak. Absence politických stran způsobovala, že konkrétní projednávané otázky se většinou poprvé diskutovaly až v plénu a poslanci se snad i díky své početnosti přikláněli poněkud davově mnohdy k populistickým stanoviskům některých řečníků.

V současné dumě program jednotlivých zasedání schvaluje předsednictvo, složené ze zástupců všech parlamentních frakcí. Duma tak začala pracovat nepoměrně profesionálněji a věcněji. V průběhu prvního roku tak byl např. přijat zcela nový trestní zákoník. Významnou roli sehrál v legislativní práci, pro někoho možná překvapivě, předseda dumy - komunista - Ivan Rybkin. Ve svých vyjádřeních často hovořil o nutnosti “obnovení ruské parlamentní tradice” a sám také pečlivě studoval dějiny parlamentarismu v Rusku. Snažil se z historie v mnohém poučit o čemž svědčí jeho slova: “Četl jsem paměti posledního předsedy minulé, carské dumy, Michaila Rodžjanka. Na druhé stránce knihy ho fotograf zachytil ve chvíli, kdy z pódia mluví k poslancům. Je přitom obklopen hloučkem poslanců, kteří mu hrozí zaťatými pěstmi. Taková je ruská mentalita. Z pěti předsedů dumy za cara skončili dva ve vězení. Dnes tu vidíme mnoho podobností. Klíčovým úkolem je nedopustit obdobné vyústění jako v roce 1917” (In: Murray, 1997:203). Předseda Rybkin se snažil dlouhodobě prosadit dohodu jak s prezidentem tak i s ostatními aktéry politické scény. Často hovořil o nutnosti občanského smíru ve formě “mírové” dohody pro Rusko. Podobně směrované deklaraci byl naladěn i Boris Jelcin. Z jeho iniciativy se 29.dubna 1994 uskutečnilo v Kremlu slavnostní setkání představitelů množství společenských a politických organizací (asi 200), v jehož rámci byla podepsána Dohoda o občanském smíru (In: Murray, 1997:203). Někteří účastníci byli skutečně kuriózní jako např. adventisté sedmého dne, Svaz žen ruského námořnictva nebo Asociace soukromých detektivů. Vadou na kráse dohody bylo její odmítnutí ze strany komunistů (kromě Rybkina) a jejich věrných spojenců agrárníků. Prezident Jelcin dohodu představoval jako důležitou součást moderních ruských dějin: “Podpisem tohoto dokumentu stvrzujeme, že v ruské politice uznáváme pouze pokojné, ústavní metody. Nebude jednoduché tomu dostát. V našich myslích ještě stále žije konfrontace.”(Reuters, Associted Press, 29.dubna 1994). Komunisté skutečně zaujali postoj značně konfrontačního stylu. Podepsanou dohodu odmítl jejich předák Genadij Zjuganov při svém projevu v dumě skutečně ostře: “... to co nazýváme Ruskou federací není stát, je to dvorek plný kriminálníků a feťáků...” ” (In: Murray, 1997:203). V konkrétních činech se však komunisté a celá duma projevovala poněkud jinak. I přes bouřlivou diskusi byl přijat každý rok státní rozpočet a i přes mnohé hrozby nebyla vyjádřena nedůvěra vládě Viktora Čenomirdina.

 

IX.Současná duma

V roce 1995 se uskutečnily v pořadí druhé řádné volby do dolní komory Federálního shromáždění Ruské federace - Státní dumy. Volby proběhly dle volebních pravidel platných již v předešlých volbách. Značně selektivněji však zapůsobila 5% hranice, jejíž překonání bylo nutné pro vstup do parlamentu. Tentokrát jí úspěšně překonaly pouze čtyři strany:

 

1.Komunistická strana Ruské Federace 22,30%

2.Liberálně demokratická strana Ruska 11,18%

3.Náš dům - Rusko 10,13%

4.Jabloko 6,89%

(In: Koudelka, Vlčková, 1996:24)

 

Mimo uvedené strany uspěli v jednomandátových okrscích představitelé několika dalších uskupení, jejich politický význam je však v současné dumě zanedbatelný. Tito poslanci se většinou připojili k některému z klubů silných politických stran. Zajímavým případem je Alexandr Lebeď, který kandidoval za Kongres ruských občin (mírně nacionalistická formace) a svou kandidaturu považoval jen za jakousi zkoušku pro nadcházející prezidentské volby.

Jedinou novou politickou stranou, která ve volbách uspěla, se stala formace Náš dům Rusko. Prezident Jelcin se pokusil po rozpadu Ruské volby na druhý pokus vytvořit úspěšnou prezidentskou stranu. Hlavním rámcem volebního úspěchu se mělo stát zapojení všech gubernátorů a vládnoucích elit. V průběhu kampaně se však projevilo intrikánství (převážně směrem od Jelcina), což přispělo k opuštění strany mnohými předními kandidáty v jednotlivých guberniích (oblastech). Jediné silné osobnosti zůstaly jen v hlavní části kandidátky - Viktor Černomyrdin, generál Lev Rochlin, režisér Nikita Michalkov a někteří další. Mimo uvedené, můžeme říci organizační těžkosti, se strana potýkala v průběhu předvolebního boje s velkou skepsí většiny obyvatelstva ke schopnosti vlády vyvést zemi z ekonomických obtíží. Strana financovala poměrně masivní reklamní kampaň, podnikla dokonce i útok na členy vlastní vlády, kteří odmítli vstoupit do jejích řad (např. svalování neúspěchů v hospodářství na ministra Sergeje Šachraje), ale nic z toho v systému kde je vidění politických skupin voliči značně personifikováno (odpovědný za vládu byl v očích občanů Černomyrdin) příliš k volebnímu úspěchu nepomohlo. Co se týče politické zakotvení systému stran, snažil se Náš dům Rusko jevit jako umírněná strana bránící radikálům zmocnit se vlády a hlavní garant pokračování reforem (i když je nutno poznamenat: poněkud umírněných). Sloganem číslo jedna na předvolebních poutačích bylo heslo: Síla a stabilita (In: Soukup, 1996:7). V národohospodářské oblasti programu obhajovala Černomyrdinova strana pokračování a výsledky privatizace s výjimkou tzv. strategických podniků a významně byla slibována podpora vlastníkům pozemků (rodinným farmám).

V kontrastu s liberály (Jabloko) preferuje silnou úlohu státu v ekonomice (v oblasti investicí i prostřednictvím nepřímé regulace cen). Příznačné bylo také odmítnutí regulace příjmů obyvatelstva (v pozadí stály asi horentní příjmy mnohých členů strany). Celkově byl ekonomický program hodnocen jako pečlivě vypracovaný a realistický.

Vítězem voleb se však nestal Náš dům Rusko, ale s překvapujícím odstupem více než deseti procent Komunistická strana Ruské federace (KPRF), vedená Genadijem Zjuganovem. Tato strana - nástupkyně KSSS - dokázala během uplynulého volebního období téměř zdvojnásobit svou voličskou podporu a nechat tak daleko za sebou všechny ostatní politické souputníky. Strana jako taková vznikla v srpnu 1991 na troskách rozpuštěné KSSS. Většina členské základny se rekrutuje právě ze členů KSSS. Je zajímavé, že existují vážné rozpory mezi touto novou stranou a různými ultrakonzervativními komunistickými organizacemi, které nové Komunistické straně Ruské federace vyčítají podíl na rozbití KSSS svým překotným vznikem. Podobná frakce existuje i uvnitř KPRF. Existují však i další platformy jako sociálně demokratická, leninská a národně-patriotická (k ní patří i Genadij Zjuganov). Strana je dobře organizovaná, má přes 500000 členů a více než 20000 základních organizací ve všech regionech (In: Soukup, 1996:6). Tato struktura jí umožnila zvítězit ve volbách prakticky bez reklamy jen propagací v místech svými aktivisty. Do dumy vstoupili komunisté s následujícím programem. Prohlašují se za dědice odkazu Alexeje Stachanova, Jurije Gagarina, Georgije Žukova a mnohých dalších. Ve svém programovém dokumentu se distancují od stranické byrokracie KSSS a hlásí se k tomu nejcenějšímu z komunistického hnutí celého světa: ke společenskému vlastnictví výrobních prostředků, k heslu všechnu moc sovětům. Hlavním cílem je také znovuobnovení Sovětského svazu. Podle programového scénáře má dojít k revokaci všech privatizačních smluv a jejich následné vyhlášení za neplatné. Podniky mají být vydány kolektivům pracujících. Během tříletého plánu bude obnoveno národní hospodářství, mj. také zavedením směnného kursu dolar:rubl 1:1. Počítá se také s velkými dotacemi pro vědu a školství. Zaveden má být dohled nad filmem a ostatními médii prostřednictvím “otevřených společenských komisí” (In: Soukup, 1996:6). Celý program nese zajímavý podtitul: “globální, celoplanetární strategie udržitelného rozvoje” (In: Soukup, 1996:6). Co se týče konkrétního prosazování programu v samotné dumě, současné stanovisko komunistů jako celku je poněkud umírněnější. Je to způsobeno tím, že získala převahu Zjuganovova frakce, která vidí řešení současné krize v odsunutí znárodňování do budoucnosti a okamžité řešení v převzetí řídících funkcí státu a podniků “osvědčenými” odborníky z komunistických řad.

Stagnaci přízně, snad až menší propad, zaznamenala Žirinovského Liberálně demokratická strana. I tak se ale opakovalo překvapení z minulých voleb, kdy ji tak jako teď průzkumy přiznávaly sotva polovinu z toho, co ve skutečnosti získala ve volbách. K charakteristice strany je třeba předeslat, že i přes její název se jedná o stranu vůdcovského typu, kdy její předseda - Vladimír Žirinovskij - byl zvolen do svého postu doživotně a má téměř neomezené pravomoci. Osazenstvo poslaneckého klubu jeho strany je tvořeno lidmi, kteří jsou na něm z různých důvodů zcela závislí. Z údajů o kandidátech liberálních demokratů do voleb 1995 vyplývá, že z celkového počtu 343 jich 53 bylo bývalých poslanců, 40 bylo poslaneckými asistenty, 86 pracovalo ve stranických funkcích a 13 novinářů stranického tisku (In: Soukup, 1996:7). U několika kandidátů byla dokonce zjištěna kriminální minulost a tak je Žirinovskij musel před volbami stáhnout. Při podrobnějším pohledu na činnost Žirinovského zjistíme, že se nejedná o primitivního hrubiána, jak nasvědčují některé jeho výstupy a zahraniční cesty. Některými komentátory je dokonce charakterizován jako talentovaný politik, který přesně cítí, co si doba a nálady mezi lidmi žádají a dokáže ze sociálně-ekonomické nebo politické situace vytěžit maximum. Jeho aktivita je zaměřena k získávání politické přízně pouze v Rusku, proto jeho skandální zahraniční cesty. Svůj program zahraniční politiky vyložil ve své knize “Plivanec na Západ”, která do krajnosti rozvíjí myšlenku isolacionismu (rozšíření Ruska v hranicích SSSR, výsostné vody v okruhu 200 námořních mil vyřeší spor s Japonskem o rybolovu apod.) a je jasně určena pouze občanům-voličům. Co se týče programu pro vnitřní politiku navrhuje Žirinovskij velmi centralizovaný stát s asi 50 guberniemi, zřízenými dle územního a ne dle národnostního hlediska. V hospodářské politice navrhuje zastavení privatizace a po jejím prověření eventuelní zestátnění pochybných případů. Ve vojenské oblasti hovoří o znárodnění a absolutní státní kontrole všech podniků. Požaduje nezávislost na světové ekonomice, která se projevuje zejména zastavením příjímání úvěrů od mezinárodních institucí, dále žádá zavedení monopolu státu na vývoz surovin apod. Pokud bychom chtěli hovořit o práci Žirinovského strany v předešlé dumě, můžeme uvést, že ze svých slibů nesplnil téměř nic. Dokonce v několika klíčových konfliktech s vládou se postavil na její stranu. Z důvodů uvedeného lavírování byl dokonce Agrární a komunistickou stranou obviněn z tajné dohody se skupinou okolo prezidenta Jelcina.

Formací s nejmenším percentuálním ziskem ve volbách se stalo hnutí Grigorije Javlinského Jabloko. I zde můžeme sledovat personifikaci hnutí do osoby jeho klíčového předáka. Výsledek ve volbách byl přibližně stejný jako v minulých volbách - tudíž neuspokojivě nízký. Analytici většinou poukazují na handicap značně úzké členské základny. Jádrem Jabloka je skupina moskevských intelektuálů a ani po několika letech činnosti se nepodařilo vytvořit síť základních organizací v ostatních městech, o venkově ani nemluvě. Lidé se s hnutím mají možnost seznámit pouze prostřednictvím tiskových a televizních projevů Grigorije Javlinského nebo několika málo dalších lídrů z centra. Samo sebe Jabloko definovalo jako “demokratickou opozici” a dále o sobě prohlašuje, že je stranou inženýrů, lékařů a farmářů - tedy střední třídy. Politicky spadá spíše do středu. V ekonomické politice se přiklání k regulaci pomocí celních a daňových nástrojů. V otázce privatizace upřednostňuje Javlinskij pozvolný prodej jednotlivých podniků dle individuálních privatizačních záměrů. Snaží se také podpořit masový vstup zahraničních investorů. V problematice prodeje pozemků má podobné řešení jako Náš dům Rusko. V parlamentu jde tedy o jediného možného spojence Černomyrdina.

Pokud bychom se měli pokusit celkově zhodnotit výsledky voleb ve vztahu k další práci Státní dumy, pak nebudou asi tím nejdůležitějším poměrné zisky jednotlivých stran. Jak uvádí mnozí ruští politologové, nejdůležitějším poselstvím voleb je to, že vůbec proběhly v řádném termínu a podle demokratických pravidel (In: Běloševský, 1996:4). V ruských podmínkách je velice cenným faktem snaha vládnoucích elit vyřešit otázku přerozdělování moci demokratickou volební procedurou. Důležité je také nepřeceňovat váhu dumy v ruském politickém systému. Dolní komora parlamentu není rozhodně tím nejdůležitějším článkem v řetězci ústavních institucí. Na vrcholu pomyslné pyramidy stojí rozhodně prezident a jeho aparát. Volby v roce 1995 byly pro mnohé politiky pouhou přípravou či zkouškou na nadcházející klání o prezidentské křeslo (prezidentské volby - 16.června 1996).

V prvním období své práce - asi do konce roku 1997 - kopírovala duma styl z let 1994/95. To znamená prezident jí nepřikládal přílišnou váhu a samotná dolní komora nešla do zbytečných, předem ztracených konfliktů. Jelcin občas pohrozil rozpuštěním a parlament nakonec schválil i státní rozpočet. Zlom nastal v důsledku ekonomické krize na jaře 1998. Prudce se zhoršující hospodářská situace snížila Jelcinovu popularitu téměř na nulu a přinesla jakési období politického obrození parlamentu. Už při vyjednávání kandidatury současného premiéra Primakova převzali poslanci zcela iniciativu. V souvislosti s  prezidentovým chátrajícím zdravím v této době odpor dumy stále roste a chce omezit prezidentské pravomoci a tím naopak posílit své možnosti zasahovat účinně do politického života země. Dolní komora je aktuálně rozdělena na dva tábory. První prosazuje zahájit složitou proceduru odstranění Jelcina z funkce, to však prakticky nemá naději na úspěch. Druhý tábor navrhuje přijmout doplňky k ústavě, které by zásadně okleštily pravomoci Kremlu. Pokud však nebude Jelcin se změnami své role souhlasit, duma nestihne změnit ústavu do parlamentních voleb v roce 1999. Nakonec však i prezidentská administrativa pochopila neudržitelnost situace. Nový premiér Jevgenij Primakov stále častěji zastupuje hlavu státu. Ekonomické otázky už v současnosti neřeší prezidentovi poradci, ale vláda ve spolupráci s výbory Státní dumy. Prezidentská kancelář dokonce v jednom ze svých vyhlášení uvedla, že prezident Jelcin se už nebude zabývat ekonomickými otázkami a souhlasí s reformou ústavy v otázce svých pravomocí. Umírněná opozice mu chce přisoudit roli “britské královny”, radikální odpůrci však trvají na předčasných prezidentských volbách.

 

X.Parlamentní volby 1999

Na konci letošního roku vyprší poslancům současné Státní dumy mandát. Nastupující předvolební kampaň je, ale už teď ovlivněna blížícími se prezidentskými volbami v roce 2000. Ten politik, jehož hnutí obsadí největší část dumy, bude mít patrně nejlepší startovní pozici k dosažení prezidentského postu. Proto téměř každý potencionální kandidát začal už v průběhu roku 1998 budovat vlastní hnutí či stranu. Mladí reformátoři, vedení bývalými místopředsedy vlády Borisem Němcovem a Anatolijem Čubajsem společně s někdeším předsedou vlády Jegorem Gajdarem založili seskupení pod pracovním názvem “Pravý blok”. Bohužel se zatím nedokáží dohodnout kdo z nich - lídrů bude kandidovat na premiéra, kdo na prezidenta. Také jim poněkud snižuje voličskou přízeň jejich minulost neúspěšných reformátorů z odvolaných vlád. Snad i proto se k nim (i přes nabízenou spolupráci ze strany Pravého bloku) nepřipojil Grigorij Javlinskij se svým hnutím Jabloko a rozhodl se pro samostatnou kandidaturu. Protože čtyři roky působil v opozici, nemůže na něj padnout stín odpovědnosti za ekonomický propad. V novém parlamentu se téměř jistě objeví i Alexandr Lebeď se svou Ruskou národně-republikánskou stranou. Předvolební průzkumy mu předpovídají zatím až 8% voličských preferencí. Významnou roli sehraje i současný starosta Moskvy Jurij Lužkov. Před časem založil svou vlastní stranu Vlast, která čerpá jedině z kultu starostovy osoby. Svou naději čerpá převážně z podpory Moskvanů, kteří mu v komunálních volbách odevzdali téměř 90% hlasů. Moskvu ve svých výstupech zdůrazňuje jako produkt svého programu shrnutého do hesla: “pracovat kapitalisticky, dělit se socialisticky a to vše v podmínkách úplné demokracie”. Pochybnosti na Lužkova vrhají jeho údajné styky s moskevskou mafií. Prozatím se mu však nepodařilo nic konkrétního prokázat.

Co se týče potencionálních kandidátů na prezidenta Ruské federace vypadají předvolební průzkumy následovně:

Vede Gennadij Zjuganov s podporou asi 17% voličů. Pro Jurije Lužkova se vyslovuje asi 15%. Nechtěně se mezi novináři prezentovanými kandidáty ocitl současný předseda federální vlády Jevgenij Primakov s podporou asi 13%. Zda bude kandidovat je nejasné, sám se zatím vyslovuje spíše záporně. 11% voličů prezentuje jako důvěryhodného kandidáta Grigorije Javlinského. Alexandru Lebeďovi by svůj hlas dalo 10%.

Parlamentní a prezidentské volby jsou ještě daleko, takže uvedené hodnoty jsou skutečně jen orientační. Pro přelévání voličské podpory stran a prezidentských kandidátů bude zřejmě hlavní determinantou hospodářská situace. Z negativního stavu budou velice těžit komunisté, případně i za jistých okolností seskupení Alexandra Lebedě.

 

XI.Závěr

Na závěr své práce se chci pokusit konkrétně odpovědět na otázky položené v úvodní části. Stručně je připomínám:

1)Můžeme v Rusku hovořit o parlamentní tradici?

2)Jaké jsou aktuální politické a ústavně-právní podmínky existence Ruské dumy?

3)Jsou v blízké budoucnosti možné změny v ústavním zakotvení dumy?

Hned na první otázku je odpověď značně problematická. Z historického přehledu, jenž jsem uvedl na několika prvních stranách, vyplývá, že parlament fungující alespoň jedno volební období dle zásad demokratického uspořádání státu se v moderní Ruské historii nevyskytl. Tradiční je pouze název současného zastupitelského sboru a proto má moje odpověď zápornou podobu.

Problematika druhé otázky je složitější. Státní duma se nachází dle mého názoru v současném politickém a ústavně- právním systému Ruska až na druhém místě za prezidentem. Objektivně tuto pozici způsobuje ústavní uspořádání státu. V politickém procesu se pak toto postavení projevuje pohledem politiků na parlament, jako na předpolí umožňující dobrý start do prezidentské volební kampaně. Bez zásahu do ústavy ve smyslu oslabení prezidentských pravomocí vůči dumě, pohlížím na posílení jejího postavení skepticky.

Touto úvahou postupuji k třetí otázce. Pokud se mám vyslovit k možnosti konkrétních změn v pravomocích ruského prezidenta (v kontextu politického dění druhé poloviny roku 1998) k dolní komoře parlamentu, domnívám se že nepůjde o nic zásadního. Spíše se bude jednat o úpravy nevelkého rozsahu. Všichni vůdcové silných parlamentních skupin se chystají kandidovat na prezidentskou funkci a nedovedu si tudíž představit jejich reálný zájem na trvalém oslabení prezidentských pravomocí.

 

Literatura:

Běloševský, D.: Rusko mezi volbami. Mezinárodní politika č.2/96, str. 4-5.

Durman, K.: Útěk od praporů: Kreml a krize impéria 1964-91. Praha, Karolinum 1998.

Jelcin, B.: Proti srsti. Praha, Nakladatelství Lidových novin 1991.

Kolektiv ČTK: Evropa dnes. Praha 1983.

Kotyk, V.: Vztahy centra a regionů v Ruské federaci. Praha, Ústav mezinárodních vztahů 1998.

Koudelka, Z. a Vlčková, R.: Ústavní systém Ruska. Brno, Masarykova univerzita 1996.

Leška, V. a kol.: Rusko, Polsko, Střední Evropa: Dědictví minulosti a současnosti. Praha, Ústav mezinárodních vztahů 1998.

Litera, Švec, Wanner, Zilynskyj: Vzájemné vztahy postsovětských republik. Praha, Ústav mezinárodních vztahů 1998.

Murray, D.: Demokracie despotů. Praha, G plus G 1997.

Pečenka, Luňák a kol.: Encyklopedie moderní historie. Praha, Libri 1998.

Soukup, O.: Kdo bude vládnout v Rusku. Mezinárodní politika č.2/96, str. 6-8.

Stupavský, P.: Rusko a prezidentské volby. Mezinárodní politika č.8/96, str. 4-7.

Švankmajer, Veber, Sládek, Moulis: Dějiny Ruska. Praha, Lidové noviny 1995.

 

 

Obsah:

I. Úvod 1

II. Z dějin parlamentarismu v Rusku 1

III. Kořeny současného parlamentního systému 4

IV. Vznik Ruské federace 6

V. Okolnosti vzniku nové ústavy a první volby 7

VI. Volební systém 12

  1. Ústavně právní rámec Ruské federace s důrazem na zakotvení

 

Státní dumy a její vztah k ostatním institucím 12

VII.A Federální shromáždění 23

VIII. Nová duma 26

IX. Současná duma 31

X. Parlamentní volby 1999 38

XI. Závěr 40