PŘEDCHOZÍ      SEZNAM     DALŠÍ


 

Jindřich Svoboda
Politický katolicismus u nás

 

Kořeny konzervativního katolicismu u nás

Katolické hnutí patří mezi významné politické směry v českých zemích. O jeho postupném formování můžeme hovořit přibližně od šedesátých let minulého století. Zhruba v polovině 90.let se organizačně a programově emancipovalo. Tento proces byl především reakcí na nové směry v české politice po nástupu mladočechů a na Moravě lidové strany. Jednalo se o rozšiřování liberálních a socialisticky orientovaných návodů pro řešení společenských a ekonomických problémů společnosti, které byly samozřejmě pro převážně konzervativně a tradičně orientované představitele katolických frakcí nepřijatelné. Uvedená reakce však probíhala jinak v Čechách a jinak na Moravě. Zatímco v Čechách se nejsilnějším nositelem konzervativních myšlenek (jako opozice vůči socialistům a liberálům) stala agrární strana, pak na Moravě tuto roli převzali ve většině katolíci. Nejlépe to ilustrují výsledky voleb do říšské rady z roku 1907 a 1913:

 

1907 Čechy Morava

1911 Čechy Morava

mladočeši

11,3 11,4

9,8 8,5%

soc.demokraté

39,8 30,7

36.5 26,5%

agrárníci

22 15,8

26,4 18,9%

katolíci

11,9 29,8

11,9 36,6%

 

Morava byla tedy rozhodně centrem českého politického katolicismu a udávala hlavní podněty jeho směřování.

Předchůdcem samostatné katolické strany byla na Moravě národní strana. V této formaci existovala dvě křídla - slabší liberální a silné konzervativně katolické. V devadesátých letech se vzhledem k založení liberálně orientované lidové strany snažilo katolické křídlo posílit konzervativní charakter národní strany. Zpočátku se zdálo, že směřování národní strany do konzervativně-katolického lůna bude úspěšné. Na sjezdu 12.června 1890 byl schválen dodatek k závěrečnému prohlášení dle návrhu delegátů katolicko-politických jednot o tom, že hájení náboženských zájmů je nedůležitějším úkolem strany. Veškeré snahy však nakonec uvízly na mrtvém bodě po odstoupení Taafeho vlády, kdy se většina staročesky orientovaných poslanců národní strany přihlásila k politice mladočeské opozice, zatímco katolická frakce se pokoušela prosadit vlastní politickou linii národní strany. Mezi oběma stranickými křídli pak došlo k definitivní a nevratné roztržce po vstupu poslanců liberálního křídla do klubu mladočechů. Na poradách důvěrníků katolických jednot se nakonec v Brně, Olomouci a Přerově 24.června 1896 rozhodlo o založení katolické strany národní.

Hlavním opěrným bodem nové strany se staly katolicko-politické jednoty, které se snažily hájit katolické zásady v různých oblastech společenského života. Každá z jednot měla své stanovy. Ve stanovách brněnské jednoty se mj. píše: “chceme vzbuzovati katolické vědomí a zjednávati učení a zásadám katolické církve v soukromém i veřejném životě náležité platnosti” a “působiti k tomu, aby zákonodárství veškeré na základech křesťanských založeno bylo” (In: Stanovy katolicko politické jednoty pro Brno. Brno 1892:1). Celé hnutí mělo značně konzervativní charakter, který mu dodávala hlavně účast konzervativně orientovaného měšťanstva a rolnictva na jeho aktivitách a konečně také rozhodující zastoupení kněží v jeho klíčových pozicích. Jednoty zaznamenaly velký nárůst své aktivity zejména v devadesátých letech, kdy jich přibylo dvacetdva. Nové straně dobře posloužil katolický tisk, zvláště brněnský Hlas a olomoucký Našinec. Z Hlasu se dokonce rekrutoval prozatímní zakládající výbor národní strany katolické.

Nedílnou součásti katolické strany na Moravě bylo i 123 spolků českého křesťansko-sociálního hnutí. V samotných Čechách však tyto spolky vytvořily vlastní křesťansko-sociální stranu. Na Moravě byly křesťansko-sociální spolky zahrnuty do národně katolické strany jako její organická součást. Nicméně i zde existovaly jisté separatistické snahy. Zejména brněnští křesťanští sociálové se pokoušeli opakovaně o ustanovení samostatné strany. 3.září proběhl na Velehradě moravsko-slezský křesťansko-sociální sjezd, kde byla ustavena křesťansko-sociální strana. Zároveň se však nově vzniklá strana prohlásila nedílnou součástí katolické strany národní. Vznikla tedy jakási dvoustrana. Jak uvádí Jiří Malíř ve své práci přes formální existenci dvou subjektů vytvořily obě strany vlastně jeden politický celek s určitým vymezením sféry vlivu a zájmů i způsobu organizace.

Ke křesťansko-sociální skupině se postupně připojila většina členské základny celého katolického proudu. Katolické národní straně členů podstatně ubylo, ale zachovala si i po rozšíření výkonného výboru o zástupce křesťanských sociálů významné postavení ve vedení strany. Platila také zásada podřízení výkonného výboru křesťansko-sociální strany centru katolické strany národní.

Z organizačního hlediska došlo k významným změnám na počátku našeho století, kdy byly zbudovány základní organizace a různé jiné příbuzné spolky dle volebních okresů. Ze strany se stala masová a vedoucí politická síla na Moravě. Mimostranické aktivity sehrály v tomto období důležitou roli. Byla zakládána svépomocná družstva, záložny, hospodářské spolky, útulny pro dělnice, apod. Do hnutí se více zapojovalo i katolické duchovenstvo. Důležitou roli mj. sehrál i novojíčinský kaplan Jan Šrámek. Vlivnou součástí katolického proudu se staly také odborové a rolnické zájmové organizace. V roce 1902 bylo založeno Všeodborové sdružení křesťanského dělnictva pro Moravu a Slezsko. Roku 1910 odborové hnutí disponovalo na území Moravy, Slezska, Dolních a horních Rakous 18 230 registrovanými členy v 388 organizacích (z toho 90% členů bylo na Moravě). Toto silné etablování v dělnickém prostředí bylo zřejmě nejdůležitějším faktorem v úspěšném volebním střetu se sociální demokracií.

Ve venkovském prostředí měl nejsilnější postavení Katolický spolek českého rolnictva na Moravě. Byl založen pod vedením J.Šamalíka 23.9.1901 na sjezdu na Velehradě. V roce 1910 měl spolek 20000 členů a vydával svoji vlastní tiskovinu Selské hlasy s přílohami pro ženy a pro mládež. Organizace spolku se orientovaly především na svépomoc prostřednictvím záložen (raiffeisenek), ale i na reprezentaci zemědělských zájmů politickým působením (někteří členové se staly poslanci). Podobně jako ve městech i na venkově se staly katolické zájmové organizace prostředníkem volebního úspěchu národní strany katolické v agrární konkurenci.

Ne nevýznamnými byly i mládežnické organizace jako např.Sdružení venkovské omladiny a tělovýchovná organizace Orel. Zejména na jižní Moravě Orel uspěl v konkurenci s antiklerikálně zaměřeným Sokolem. V roce 1914 měl Orel již 12068 členů.

Programově se katolická strana národní orientovala národně konzervativně, čímž přitahovala zejména majetnější střední vrstvy a inteligenci. Mj. zdůrazňovala národně-politické a jazykové otázky. Ze sociálních a hospodářských problémů věnovala pozornost hlavně zemědělským a živnostenským otázkám. Křesťansko-sociální uskupení z počátku přenechalo “velkou politiku” národně-katolickému centru a své síly zaměřilo proti sílícímu liberalismu a socialismu u širokých vrstev obyvatelstva (hlavně reflektovalo některé otázky sociálně slabých dělníků a rolníků).

V důsledku to znamenalo, že katolický politický tábor měl sice masovou, ale velice různorodou členskou základnu. Všechny katolické vrstvy spojovala nejrůznější prezentace katolictví. Jiří Malíř uvádí jako jeden ze stmelujících prvků mnohatisícové sjezdy katolíků. Svou nezastupitelnou roli mělo i vědomé pěstování Cyrilometodějské a Velehradské tradice.

Po roce 1907, kdy bylo zavedeno všeobecné hlasovací právo, se strana modernizovala a početně rozrostla. Bylo zavedeno evidování členů a členské příspěvky. Absolutnímu vítězství ve volbách bránila pouze ta skutečnost, že agrárníci, sociální demokraté lidoví pokrokáři nedovolili kandidátům katolické národní strany většinově uspět v jednomandátových volebních okrscích. I přesto katolický tábor ovládl po roce 1906 českou zemskou politiku. Možná i z těchto důvodů se v ostatních pólech politického spektra prosadili radikálně antikatoličtí reprezentanti.

Největším a snad i “nesmiřitelným” konkurentem se stala sociálně demokratická a národně sociální strana. Proti socialistickému internacionalismu se stavěli katolíci umírněný nacionalismus. Národní socialisté byli nepřijatelní zejména svým antiklerikalismem. Po určitém vstřícném vývoji došlo k negativnímu vývoji i ve vztazích s národně-liberálním táborem. I přes počáteční ochotě katolíků ke spolupráci pod heslem národní jednoty, došlo po vítězství radikálního křídla v lidové straně pokrokové k definitivní roztržce. Jak píše Malíř “nabylo každodenní zápolení o každou duši, provázené leckdy nejhorším špiněním protivníka, v desetiletí před válkou takové nesmiřitelné podoby, intenzity a nevybíravých forem, že vzájemný antagonismus pronikl pod kůži takřka každého jedince i v té nejposlednější vísce” (In:Malíř,1996:233).

Zajímavé je, že katolíci nenašli společnou řeč ani z agrárníky. Zpočátku se mohl pojítkem mezi oběma skupinami stát odpor proti sociálně demokratickým a modernizačním inovacím pocházejícím z městského prostředí. V agrární straně však postupně získávaly navrch liberální tendence. Katolická národní strana se tak stala jediným skutečně konzervativním (v tradicionalistickém směru) politickým subjektem. V neposlední řadě ke střetům s agrárníky přispělo vzájemné soutěžení o stejného voliče - venkovského rolníka. V takové situace spolu uvedené strany spolu mohly jen těžko spolupracovat.

V předválečném období u nás národní strana katolická představovala pozoruhodný politický subjekt. Strana byla jednoznačně konzervativní a přitom dokázala přitáhnout masu voličů. Zvláštní byla i její dvojjedinná organizační struktura, která podle mého úsudku znamenala velkou výhodu - dokázala zajistit širokou a různorodou členskou základnu, která však stála na jediném ideovém principu - katolicismu.

 

První republika a politický katolicismus

Po skončení války se katolický politický tábor ocitl v poměrně složité situaci. Komplikujícím prvkem byl zejména vznik samostatného Československa, protože v době války a ostatně i před jejím vypuknutím katolíci stáli na straně monarchie (In: Čechurová, 1999:107). Část veřejnosti se také odvrátila od katolické církve jako instituce.

I přes uvedené faktory se vytvořila Československá strana lidová jako jasný reprezentant politických snach katolíků. Oproti předválečnému stavu však integrovala jak sociálně orientovaný tak konzervativní proud. V důsledku to znamenalo předpoklad pro některé vnitrostranické spory. Jedním z největších počátečních problémů se stal vztah strany k pozemkové reformě. Katolická církev totiž patřila k významným vlastníkům půdy z časů monarchie. Lidová strana vystupovala proti záborům církevního majetku a napadala agrární stranu, že využívá přesunů majetkových práv k půdě ve svůj prospěch. “Zbytkové statky se podle lidoveckého výkladu předávají nové šlechtě - židům a agrárním velkozemanům” (In: Čechurová, 1999:107). Na druhou stranu nemalá část členské základny zejména na Moravě byla tvořena zemědělci a ti pochopitelně měli na úspěšném průběhu pozemkové reformy velký zájem. V roce 1924 pak část členů spojených s církevní hierarchií a katolickou šlechtou v důsledku naznačeného sporu stranu opustila. Svou pozici si tak také upevnil předseda strany Jan Šrámek, který byl orientován spíše centristicky. Podporu čerpal zejména od moravské rolnické členské základny. Od poloviny dvacátých let také posílilo levicové křesťansko-sociální křídlo orientované na odborovou činnost.

Jako třetí významný proud se nakonec etablovalo pravicově-konzervativní křídlo, jež prosazovalo zejména tradicionalistické požadavky různých nepolitických katolických skupin - církevní hierarchie. Konzervativci se seskupili kolem časopisu Čech. Největší sílu měli v pražské organizaci. Poněkud se tím v katolickém hnutí obrátila situace oproti době monarchie, kdy baštou konzervativních kruhů byla Morava.

V čele frakce stanul Msgre.Bohumil Stašek - sídelní kanovník vyšehradský a zemský předseda ČSL v Čechách. Osobně se projevil velmi statečně v období okupace. V roce 1938 rozhodně vystupoval za obranu Československa a hned na počátku nacistické nadvlády organizoval různé vlastenecké akce. V srpnu 1939 kázal na národní pouti ke sv. Vavřinečku. Okamžitě byl zatčen a celou válku prožil v koncentračním táboře Dachau.

Už v roce 1927 došlo mezi ním a předsedou strany Šrámkem k otevřenému nepřátelství v důsledku sporu o uznání Sovětského svazu de iure. Stašek byl ostře proti, zatímco Šrámek takovou možnost nevylučoval.

Zajímavou epizodou je vztah pravicového křídla se vznikajícím fašistickým hnutím. Přitažlivou pro katolíky se stala zejména fašistická ideologie týkající se korporací. Někteří členové pražského vedení ČSL zejména Josef Scheinost (In: Čechurová, 1999:109) v ní spatřovali oživení katolického tradičního učení o stavech. Scheinost sám dokonce dva roky působil uvnitř Národní obce fašistické, když však se svou snahou klerikalizovat české fašisty neuspěl, vrátil se zpět k lidovcům. Hlavní překážkou byl ovšem Jan Šrámek, jenž zakázal veškerou účast členů lidové strany na fašistických aktivitách.

Výrazně vystupovali představitelé katolické pravice mj. vůči Hradu. Prezident Masaryk sám se vstřícně vůči katolíkům rozhodně nechoval. V celorepublikovém vedení nakonec převážil názor o důležitosti státního zájmu nad stranickým zájmem a i v roce 1927 podpořilo Masarykovu prezidentskou kandidaturu.

Mnohem méně zdrženlivé bylo Staškovo křídlo vůči druhému představiteli Hradu ministrovi Benešovi. Zejména v roce 1929 před volbami se vystupování proti němu značně vystupňovalo. Předseda Šrámek tentokrát politiku konzervativců veřejně odsoudil a prohlásil, že “nehodlá dále trpět alotria Staška spřeženého s Hodžou”(In: Čechurová, 1999:109).

Po již zmíněných volbách 29, kdy lidovci nezaznamenali výraznější výsledek se konzervativní katolíci pokusili najít nového partnera v politickém boji. Našli ho v osobě Milana Hodži a jeho křídle agrárníků. Hodža sám vystupoval stále tvrději vůči hradu a snažil se prosadit vlastní koncepci zahraniční politiky což bylo příbuzné snahám Staškových přívrženců.

Na počátku třicátých let se ideologií katolické pravice stala směrnice vydaná papežem jako reakce na nastupující hospodářskou krizi. Dle Vatikánu měl být vybudován “nový společenský řád” na základě stavovského uspořádáni s prvky italského korporativismu (In:Čechurová,1999:110). V této době se také vyostřila kritika předsedy Šrámka. Byl napadán zejména z ortodoxních katolických pozic. Byl obviňován mj. z toho, že

neprosadil znovuzavedení povinného vyučování náboženství, zrušení rozvodů, kremací apod. Tito kritikové ve směs odmítali jakýkoliv ústup od náboženských dogmat a jako hlavní příčinu malých volebních zisků viděli působení centristického a levicového křídla ve straně.

K velkým otevřeným sporů mezi Staškem a Šrámkem došlo v polovině roku 1934 (In. Čechurová,1999:111). “Šrámkovo křídlo se zásadně postavilo proti Staškově koncepci stavovského státu a proti diktatuře. Bylo si vědomo, že ve straně nejsou vhodné podmínky pro vedoucí roli katolicismu ve státě. Jakmile Staškovi příznivci poznali, že nemají šanci na celkové vítězství, snažili se prosadit své zásady alespoň v Čechách. Staškovi sympatizanti proto žádali revizi dosavadní organizační struktury strany a větší samostatnost pro jednotlivé zemské výbory. Do konfliktu obou směrů zasáhly též lidovecké odbory, které zaujaly výrazně protifašistický postoj, kritizovaly snahu oslabit v Československu demokracii a ostře se vyslovovaly proti myšlence stavovského státu.” (In. Čechurová,1999:111)

Oporu našlo konzervativní křídlo u arcibiskupa Kašpara, který se snažil provádět odvážnou katolickou politiku. K příznivcům patřili také národní demokraté, pravice agrární strany a také mladá radikální katolická inteligence soustředěná kolem časopisů TAK, Akord, Řád.

V rozhodujícím střetu však Staškova frakce nakonec neuspěla. Pohromou pro ni byla změna Vatikánské politiky, která se po neúspěšných jednáních s Hitlerem rozhodla pro podporu Šrámka a jeho centristů. Československá strana lidová se tak definitivně zařadila do politického křesťansko-demokratického středu.

 

ČSL po roce 1945

V roce 1945 se lidovci ocitli v pozici jediné nesocialistické povolené politické strany v českých zemích. V atmosféře doby už nebylo nadále místo v oficiální politice pro jakékoliv konzervativní postoje.

 

Závěr

Český katolický konzervatismus byl nepochybně významnou doktrínou v našem politickém prostředí. Jeho období rozkvětu a vrcholu je však spojeno hlavně s obdobím existence katolické strany národní. U dnešních reprezentantů politického katolicismu (KDU) bychom ideologickou inspiraci oním obdobím našli jen v několika málo oblastech (jako jeden z mála příkladů vidím blokování přijetí zákona o registrovaném partnerství). Současná lidová strana staví svou politiku na odlišných pozicích. Ostatně centristická orientace nejvýznamnější české katolické strany zvítězila už ve třicátých letech.

 

Literatura:

Čechurová, Jana: Česká politická pravice. Praha, 1999.

Kořalka, Jiří: Češi v habsburské říši a v Evropě 1848-1914. Praha, 1996.

Malíř, Jiří: Od spolků k politickým stranám. Brno, 1996.

Blabolil, Antonín: Křesťanské politické hnutí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha, 1970.

Fiala, Petr: Katolicismus a politika. Brno, 1995.