“prapůvodní” snahy o integraci

Myšlenka sjednocené Evropy je velmi stará. První integrační snahou byl PAX ROMANA související s principátem, čili osobou Caesara. Díky němu tak končí úřednická svévole a úředníci již musí vést záznamy o své působnosti, především Itálie, Předalpské a Zaalpské Galie a Hispánie. Další snahy o sjednocení souvisí se vznikem křesťanské Evropy, kdy křesťanství je zde jednotící prvek, který má sloužit k zabezpečení míru. První plán s prvky federace navrhl Francouz Piere Dubois. Ten svůj plán založil na základě dvou bodů. Zaprvé je to spolupráce všech evropských vládců. V druhém bodě navrhuje vytvoření tzv. “Nejkřesťanštější republiky” čili federace států s mezinárodním soudem, který by smírně řešil jednotlivé mezinárodní problémy. Další významnou integrační snahou ve středověku byla listina CONGREGATION CONCORDIE vydaná v roce 1462 českým králem Jiřím z Poděbrad ve spolupráci s Antoniem Marinim, v níž je položena myšlenka mezinárodního společenství evropských zemí. Cílem Jiřího z Poděbrad bylo omezení vlivu papeže a upevnění postavení kališníků, avšak hlavním důvodem bylo hrozící nebezpečí tureckých výpadů do Evropy. Bohužel doba této velké myšlenky ještě nepřišla. Nesmíme však zapomenout ani na italského literáta a filosofa Dante Alighieriho, který též mluví o jakési unii států.

“novodobá” integrace

Novodobým impulsem k vytvoření sjednocené Evropy se stala až 1. světová válka. Lidé si uvědomili nutnost zabránit dalším globálním konfliktům. Ozvaly se hlasy volající po vytvoření společenství na federálním základě, tedy jakési analogie USA. Vyjádřením se stala kniha Richarda Nicolause Coudenhove -Kalergiho – Paneurope vydaná roku 1923 po níž následovalo paneuropské hnutí. Poté přišla 2. světová válka a myšlenka byla opět oddálena.

Výchozí situace po druhé světové válce:

• přání nalézt znovu ztracené sebevědomí
• přání zajistit bezpečnost a mír
• touha po svobodě a mobilitě
• naděje na hospodářský blahobyt

Další impuls vzešel až dne 19. září 1946 v Curychu z úst britského ministerského předsedy Winstona Churchilla v souvislosti s tzv. Marshallovým plánem pro obnovu poválečné Evropy a následným vznikem Organizace pro evropskou ekonomickou spolupráci (OEEC) z roku 1948. Ale objevila se zde opět neochota evropských vlád tvořit společnou politiku. V padesátých letech se také objevil rozpor mezi federalisty, tj. zastánci nadnárodní struktury a unionisty (neofunkcionalisty). Tento rozpor uvedl 5. května  vytvoření Rady Evropy (federalisté).

První oficiální smlouva v Evropě se datuje na 18. dubna 1951, kdy z iniciativy francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana, byla šesti evropskými státy podepsána tzv. Pařížská smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli(unionisté), známé pod názvem ESUO, jež vstoupila v platnost 23. července 1952. Cílem ESUO bylo přispívat k ekonomickému rozvoji, růstu zaměstnanosti a kontrole německých poválečných aktivit.

K prohloubení spolupráce mezi členy ESUO měla sloužit další dohoda, dohoda o Evropském obranném společenství (EOS) z Paříže 27. května 1952. Cílem bylo uskupení evropské armády pod vedením evropského ministra obrany. Dále 10. srpna 1952 bylo navrženo vytvoření evropské ústavy a s tím spojeného Evropského politického společenství (EPS), do kterého by se do dvou let integrovalo ESUO i EOS. Smlouvy o vytvoření EOS a EPS ovšem odmítl ratifikovat francouzský parlament roku 1954 z důvodů ohrožení národní suverenity, a proto tuto úlohu převzala utvořená Západoevropská unie spolu se současným Německem a Itálií.

Po tomto neúspěchu se rozhostil strach o budoucí integraci a proto země Beneluxu podaly členům ESUO memorandum s návrhy na budoucí rozvoj integrace v hospodářském sektoru. Z této iniciativy a po úspěšných jednáních se dne 25. března přijaly tzv. dvě Římské smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropského společenství atomové energie (ESAE známé také pod názvem Euratom), které vstoupily v platnost 1. ledna 1958. Vzhledem k podobnosti a vzájemnému propojení všech tří programů ESUO, EHS a Euratom se začíná mluvit o Evropském společenství (ES). Již v šedesátých letech se začaly ukazovat budoucí tendence Evropského společenství. Jednak územní zvětšování a jednak nadrámcová spolupráce smluv. V roce 1961 bylo přidruženo Řecko a v roce 1963 přidruženy všechny závislé kolonie. Dalším významným krokem vpřed se stala tzv. Slučovací smlouva ze dne 8. dubna 1965, která vešla v platnost 1. července 1967.

Dalším významným prointegračním krokem bylo dobudování celní unie v rámci EHS k 1.červenci pro průmyslové výrobky. Do osmnácti měsíců od tohoto data byla odbourána i všechna zemědělská cla a pro vnější obchod mimo společenství byl přijat jednotný celní zákoník. Pro rozpočet Společenství byla přijata rozhodnutí, která ruší dosavadní financování v podobě příspěvků. Nyní mělo Společenství trvalý příjem plynoucí automaticky od každého člena, především celní dávky a část DPH.

Společenství se dočkalo i rozšíření na sever. Po de Gaullovu odmítavém postoji, se Paříž rozhoupala k přijetí až za de Gaullova nástupce Georga Pompidoua. Na vrcholné schůzce EHS 1. až 2. prosince 1969 v Haagu bylo rozhodnuto o severním rozšíření. Jednání o přístupu Velké Británie, Dánska, Norska a Irska byla zahájena 30. června 1970 a skončila podepsáním přístupových dohod 22. ledna 1972. Britská dolní sněmovna lordů vstup odhlasovala již 20. října 1971, v referendech v Dánsku a Irsku bylo též rozhodnuto o vstupu, avšak obyvatelé Norska se rozhodli do ES nevstoupit. V procesu přístupu nových členů byly přijaty dva základní body provázející od té doby každé rozšíření:

• acquis communautaire – povinnost nových členů převzat principy ES
• změny v institucích ES

Od počátku 70. let vznikaly četné návrhy na reformy. 27.října roku 1970 byla také přijata tzv. Davignova zpráva určující spolupráci a koordinaci zahraniční politiky členských států ES. V Paříži v prosinci 1974 byla přijata deklarace o zřízení orgánu Evropské rady. Evropský parlament také zlepšil své postavení v rozpočtové politice i díky založení Evropského účetního dvora 22. července 1975.

V druhé polovině sedmdesátých let se ES soustředilo především na harmonizaci ekonomických odvětví. Významné byly první kroky k hospodářské a měnové unii, která se měla uskutečnit do roku 1980, avšak ztroskotaly na zásadně odlišných politických přístupech vlád k těmto otázkám. Významnou skutečností této doby byl rozpad Světového finančního systému a následná reakce v podobě vytvoření Evropského měnového systému (EMS) od 1. ledna 1979 pracujícího na Mechanismu směnných kurzů (ERM) a společné Evropské měnové jednotce (ECU).

Počátkem let 80. se ES zmítalo v řadě rozporů , problémů a dá se i říci krizí. Pro otázku rozšíření Společenství na jih se však všechny členské státy vyslovily kladně v dokumentu vypracovaném italskou a německou stranou – Akt o Evropě. Nastaly však problémy týkající se trhů, hlubokých rozdílů mezi vnitřní strukturou a rozvojem jednotlivých regionů, obsazováním orgánů, ale především otázky, zda již tak dost rozhádané Společenství devíti států bude po příchodu nových členů akceschopnosti. Společenství se však jasně vyslovilo pro přijetí a proto ztráta prestiže příslibu by byla veliká. 1.ledna 1981 tak vstoupilo do Společenství Řecko, nejjižnější, ale také zároveň nejchudší stát.

Po dalších diskusích a tahanicích na scéně Společenství došlo na vrcholné schůzi ve Fontainebleau dne 29. března k podepsání přístupových smluv i se Španělskem a Portugalskem. Smlouva vešla v platnost 1.1 1986 tím se otevřela téměř kompletně cesta ke Středozemnímu moři.

Ve stejném roce byl také přijat v Miláně dne 2. až 3. 12. 1985 Akt o jednotné Evropě (AJE), vstupující v platnost k 1. červenci 1987. Tento dokument je doplňující smlouva k Římským smlouvám a musíme jej chápat jako rozhodující etapu k dovršení Evropské unie. Základní body AJE:

• vnitřní trh se má realizovat do roku 1992, přičemž tento záměr obsahuje již Bílá kniha z června 1985, která ukázala, že ke skutečnému jednotnému trhu stojí tři skupiny překážek: fyzické (hranice mezi jednotlivými státy)

technické (různé normy a standardy)

daňové (různé daňové sazby a systémy)

Na počátku devadesátých let došlo v Evropě k mnoha významným politickým změnám. Rozhodující mocensko-polititický krok učinil Gorbačov, když v roce 1986 prohlásil, že komunistická strana nemá monopol na pravdu. Z této rezignace nakonec vyplynulo zhroucení vedoucí úlohy jedné politické strany. Společenství si těchto změn bylo vědomo a tak se také začalo stavět k středoevropským a východoevropským zemím. V červenci 1989 byla zahájena jednání o spolupráci při restrukturalizaci hospodářství Polska a Maďarska. 19. září 1989 byla podepsána smlouva o obchodní a ekonomické spolupráci s Polskem, 18. prosince následovala obdobná smlouva se SSSR. 29. května 1990 byla v Paříži založena Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD), jejímž úkolem bylo poskytování finanční podpory zemím střední a východní Evropy. Další velevýznamné dohody pod názvem Evropské dohody byly podepsány 16.prosince 1991 s Polskem, Maďarskem, Československem, Rumunskem, Bulharskem a třemi pobaltskými státy. Jedná se o asociační smlouvy, které navazují na předchozí obchodní a kooperační smlouvy, ale dalekosáhle je překračují, jelikož jejich prioritním cílem bylo vstoupení zmíněných státu do ES.

Díky transformačním procesům došlo po téměř 50 letech ke sjednocení Spolkové republiky Německo s Německou demokratickou republikou a tím vzniklo nynější jednotné Německo. ES se tak rozšířilo o další stát a narazilo na problém transformace centrálně plánovaného hospodářství a s tím souvisejících problémů restrukturalizace podnikové sféry, zvýšením produktivity práce atd. Německo se však rázem stalo vedoucí evropskou mocností, avšak zároveň muselo investovat nemalé částky do oné transformace východu země, což se samozřejmě odrazilo v nevůli Němců více financovat ES.

Poté co se Evropa otevřela kulturně Východu, dozrává ekonomicky i politicky také jádro “nové” Evropy - Evropské společenství (ES). Realizací vnitřního trhu, tedy naplněním čtyř základních ekonomických svobod:

Vzrostly i nároky na rozhodovací procesy. Tomu musí odpovídat jak obsahová náplň Společenství (měnová unie, ekologické kompetence, zahraniční politika a vnitřní a vnější bezpečnost) tak i institucionální vybavenost (efektivní politická řídící instance, transparentní kontrolující parlamentarismus a federální systém s dělbou moci). V měnové politice byl dosažen významný krok v podobě vytvoření memoranda o Evropské centrální bance a Evropském měnovém prostoru. Mezníkem v debatě o měnové unii je tzv. Delorsova zpráva ze 17. dubna 1989 navrhující třístupňový plán realizace hospodářské a měnové politiky, jehož hlavním znakem má být vybudování centrálního evropského bankovního systému.

Všechny tyto debaty o budoucnosti Společenství vyvrcholily v Maastrichtu 9. až 10. prosince, kde svou činnost ukončily dvě mezivládní konference. Byla zde 7. února 1992 přijata Smlouva o Evropské unii. Tato smlouva se považuje za nejrozsáhlejší reformu Římských smluv. V platnost vstoupila v listopadu 1993 v Římě.

Text smlouvy je jen těžko reprodukovatelný, protože je souborem mnoha dílčích právních povah, ale podstatnými prvky Smlouvy o EU jsou:

Jednoduše shrnuto smlouva vytváří jakousi chrámovou konstrukci EU o třech základních pilířích.

Mimo jiné Smlouva o Evropské unii vnesla jasno do mnoha projednávaných a diskutovaných problémů:

1. Hospodářská a měnová unie

• 1. ledna 1994 byl zahájen její druhý stupeň, jehož cílem bylo, aby se do závěrečného třetího stupně kvalifikovalo co nejvíce států ES a dále provedení předběžných prací v založení Evropské centrální banky
• kritéria vstupu do závěrečného stupně byla stanovena – cenová stabilita, rozpočtová disciplína, konvergence úrokových sazeb a účast v Evropském měnovém systému (EMS)
• nejpozději do konce roku 1996 rozhodnou šéfové vlád, jestli byly podmínky většinou členů splněny a poté mohou stanovit termín dokončení Hospodářské a měnové unie
• při nezdaru předchozího bodu, začne se poslední stupeň realizovat 1. ledna 1999

1. Zahraniční a bezpečnostní politika:

• závazek provádět ve všech oblastech společnou zahraniční a bezpečnostní politiku
• na základě jednomyslných usnesení Rady ministrů může o odpovídajících akcích rozhodovat kvalifikovaná většina (v této oblasti se poprvé opouští pravidlo jednomyslnosti)

1. Občanství unie a s tím spojené kompetence Parlamentu

• Parlament bude potvrzovat Komisi, volební období obou orgánů se sjednotí
• Parlament obdrží vyšetřovací a petiční práva
• Parlament obdrží spolurozhodovací kompetence v oblasti vnitřního trhu, životního prostředí, ochraně spotřebitelů a celoevropské dopravní sítě

Dosud k poslednímu rozšíření, nyní již EU, došlo k 1. lednu 1995, kdy se členy staly Finsko, Rakousko, Švédsko. Norsko se již podruhé v referendu vyslovilo opětovně do unie nevstoupit.

Po Maastrichtu bylo jasné, že Evropa se ubírá správným směrem. I přes veškerý pokrok se však nepodařilo uspokojit potřebu reforem evropských politiků. Unie potřebovala pružnější přizpůsobování se změněným mezinárodním a ekonomickým podmínkám, zvýšení efektivnosti jednotlivých institucí, přiblížení se občanům, systém umožňující rozšiřování Unie. Tyto otázky se staly předmětem jednání konference zahájené v Turíně a ukončené o rok později tzv. Amsterdamskou smlouvou, která rozšiřovala Smlouvu o Evropské unii a tím i zakládající Římské smlouvy. Amsterodamská smlouva je v současnosti ve fázi ratifikace a po přijetí přinese tyto změny:

• bude změněn systém obsazování Komise ve prospěch menších států
• pro hlasování v Radě EU bude upravena velikost kvót pro případy tzv. valného hlasování
• počet poslanců v Evropském parlamentu nepřesáhne 700, čímž by se stal nefunkčním
• Evropská rada bude moci označit a následně postihnout stát, který bude porušovat základní zásady EU (svoboda, demokracie, lidská práva, základní svobody a právní stát)
• v rámci rozvoje EU, jako oblasti svobody, bezpečnosti a práva, bude mít Rada na návrh Komise a po konzultaci s parlamentem právo rozhodnout ve vybraných otázkách vízové povinnosti
• budou podstatnou měrou posíleny pravomoci institucí EU v boji proti finanční kriminalitě
• v některých otázkách třetího pilíře (vnitro a justice) získá Rada oprávnění rozhodovat upravenou kvalifikovanou většinou na rozdíl od jednomyslnosti

Ona pomyslná maastrichtská chrámová konstrukce již po Amsterodamské smlouvě přestává platit a dochází k její změně.

Jak dál?

Je jasné, že Evropa musí vykonat to, co je ve společném zájmu jejich států. To je především zabezpečit mír, hospodářský blahobyt a vytvořit celoevropskou unii, ve které mohou občané Evropy uskutečňovat své cíle. Myšlenka je to opravdu vznešená , ale nyní se podívejme na reálnou vizi budoucnosti EU.

• Unitarismus – soustátí, konfederace, volné sdružení států, v němž si státy zachovávají suverenitu a volnost jednání
• vícerychlostní EU – státy se stejným cílem, ale rozdílnou rychlostí integrace
• variabilní geometrie – sdružení názorově a zájmově sdružených států tvořících jakousi skupinku uvnitř EU. Tyto státy budou mít společnou jistou oblast, ale ostatní státy EU ne. Tímto by se postupem času tvořily zájmové skupiny. Tento jev nastal například nyní, kdy 11 členů z 15 přijalo společnou měnu a vytvořilo tím fakticky onu zmiňovanou skupinu.
• a la carte – navrhovaná možnost de Gaullem, kdy si země stanoví jakou oblast chce mít společnou a jakou ne.(např. společná zahraniční politika, ale samostatná sociální atd.)
  

Evropská unie se nyní zřejmě nachází někde mezi vícerychlostní unií a variabilní geometrií, se snahou inklinovat k variabilní geometrii.

Hlasování v Radě je zajištěno třemi způsoby:

Evropská komise (EK) – Je výkonný orgán EU reprezentující nadnárodní a výkonnou složku. Její činnost je především soustředěna na podporu rozvoje integrace jednotlivých aktivit Společenství a na přípravu příslušné legislativy. EK vystupuje ve třech hlavních rolích:

1. Zabezpečuje provádění primárních smluv a na jejich základech vypracovaných aktů
2. podílí se na tvorbě legislativy EU a má rozhodovací pravomoc v oblasti některých politik
3. je ochráncem právního systému ES, může podat žalobu k Evropskému dvoru

1. Zmocňovací procedura – jeden člen komise je zmocněn rozhodnout o určité oblasti sám, aniž by byla narušena společná odpovědnost celé Komise.

2. Oběhová (písemná) procedura – v případě obecně shodných návrhů se používá písemná zásilková služba pomocí Generálního sekretariátu. Nejsou li podány námitky do určité doby, je návrh považovaný za schválený. Administrativní aparát EK tvoří vedle kabinetu každého komisaře ještě

Generální inspektorát, Oddělení překladatelských a tlumočnických služeb, Statistický úřad, odbor právních služeb, konferenční služby, Úřad pro oficiální informace EU a 26 generálních ředitelství. Komise zaměstnává téměř 20 000 úředníků, z toho asi 15% překladatelů. Sídlo je v Breydelské budově v Bruselu. Staré sídlo Komise, budova symbolizující evropskou integraci, bylo z důvodu rekonstrukce uzavřeno. Další orgány sídlí také v Bruselu, jen Úřad pro oficiální publikace EU sídlí v Lucemburku.

Podle vyjádření ČT ze dne 19.1.2000 bude EK zbavena orgánu Generálního ředitelství financí a každý orgán tím získá svůj vlastní rozpočet. Tento krok přispěje ke zprůhlednění příjmů a výdajů EU. Další změna se týká personálního obsazení. Již nebude záležet na počtu odsloužených let či na známostech. Rozhodujícím faktorem budou znalosti v oboru.

 

Evropský parlament (EP) – Je parlamentní orgán EU. Od roku 1975 je volen v přímých volbách na dobu trvání 5 let přímo občany členských států. Volební systém není jednotný a liší se podle tradic a jednotlivých ústavních pravidel členských států. Podle smlouvy o ES je počet poslanců stanoven na 626 členů. Poslanci zasedají v plenárním zasedání ve Štrasburku. Počet poslanců jen nedokonale zastupuje počet obyvatel jednotlivých států.Politicky významnější je však volební klíč, který rozděluje pro jednotlivé státy složení EP podle frakcí.

Ty je třeba vidět v souvislosti s evropskými sdruženími politických stran.

 

Složeni Evropského parlamentu

 

PES – Strana evropských socialistů

EPP – Evropská lidová strana

UFE – Unie za Evropu

ELDR - Evropská liberální, demokratická a reformní strana

EUL / NGL – Evropská sjednocená levice / Nordická zelená levice

GGEP – Skupina zelených v EP

ERA – Evropská radikální aliance

IEN – Nezávislá Evropa národů

Ind. - Nezařazeni

• Interakce – zde jde o vztah mezi poslanci a voliči. Jedná se o artikulaci zájmů voličů, o agregaci rozdílných postojů a o mobilizaci občanů v důležitých záležitostech.

• Spolurozhodování – EP se na přijímání legislativy podílí rovným dílem s Radou.
• Souhlas – vyžaduje se pro důležité mezinárodní smlouvy a pro některá významná rozhodnutí v rámci Společenství.
• Rozpočet – schválení rozpočtu vyžaduje souhlas EP

Evropský soudní dvůr (ESD) je nejvyšší instance práva EU. Původně byl vytvořen Dohodou o společných orgánech pro Evropská společenství z 25. března 1957 jako jednotný soud ES. ESD je složen z 15 soudců a 8 generálních návladních, kteří jsou jmenováni společnou dohodou vlád členských států na dobu šesti let. Soudci volí ze svého středu předsedu Soudního dvora na dobu trvání tří let. Každé tři roky dochází k částečné obnově a obsazení míst soudců i míst generálních návladních. Sídlem ESD je Lucemburk.

Vzhledem k rostoucímu počtu případů , které musel Soudní dvůr každoročně řešit, Rada rozhodla o zřízení Soudu první instance s počtem 15 soudců jmenovaných na 6 let. Ten zahájil činnost 1.září 1989 a ve své pravomoci má řešení všech podání učiněných fyzickými a právnickými osobami proti rozhodnutí institucí EU. Proti rozhodnutí se posléze lze odvolat k Soudnímu dvoru.

Evropská ústřední banka (EÚB) – byla založena ke dni 1.7.1998 se základním jměním 5mld. Euro. Vytvořena byla z Evropského měnového institutu společně s Evropským systémem ústředních bank (ESÚB). EÚB je zodpovědná za jednotnou měnovou politiku v průběhu třetí fáze ekonomické a měnové unie v souvislosti se startem společné měny Euro. Jakožto součást ESÚB má svůj hlavní úkol dbát na udržení cenové stability v rámci Evropského měnového systému a podporovat všeobecnou hospodářskou politiku Společenství. Dále pak:

• definovat a vést měnovou politiku
• řídit devizové obchody
• spravovat devizové účty
• podporovat hladké fungování platebních systémů

EÚB má výlučné právo povolovat vydávání eurobankovek v rámci společenství. Hlavními orgány jsou Řídící rada, Výkonný výbor a Generální rada. Sídlem EÚB je Frankfurt nad Mohanem.

Evropská investiční banka (EIB) - je banka a zároveň samostatná instituce. Byla ustavena 1. ledna 1958 na základě příslušných ustanoveni Smlouvy o založení EHS za účelem střednědobého a dlouhodobého spolufinancováni kapitálových investic.

Nejvyšším orgánem je Rada guvernérů složena z ministrů financí členských zemí. Ta jmenuje Rady ředitelů Řídícího výboru a Účetního výboru.

Evropský účetní dvůr (EÚD) – je instituce, která se vyvíjela souběžně s Unií.

Vytvořen byl na základě doporučení Rady 22. června 1975. Smlouva o Evropské unii ze 7. února 1992 povyšuje EÚD na úroveň hlavního orgánu.

Cílem EÚD je provádět revizi účtů, přezkoumávat všechny rozpočty, příjmy a vydání všech institucí a agentur EU. Přezkoumává účetnictví, pravoplatnost a řádnost všech finančních operací EU a kontroluje hospodárné využití jejich prostředků. Každá instituce, mající přístup k fondům EU, je povinna poskytnout EÚD informace a dokumentaci o jejich využívání. EÚD se vyjadřuje k rozpočtovým a finančním projektům EU. Po ukončení každého rozpočtového roku předkládá EÚD výroční zprávu, kterou projednává Evropský parlament a která se zveřejňuje.